Laneey | 190.kapitola - Poslední sbohem?..

Cítila jsem, že ho ztrácím. Úplně.

Jak už sem řekla, něco jiného je cítit a něco jiného zase myslet. Protože, já si opravdu myslela, že ta nejsprávnější věc je vzít si Victora a na Michaela zapomenout. Nebo se o to alespoň pokusit. Protože zapomenout...by asi nešlo. Mohla bych se vdát, odstěhovat se...ale srdce by nikdy nezapomnělo na tak důležitého člověka v mém životě.  

Ač jsme si s Michaelem v životě hodně ublížili, nikdo nám nemůže vzít ty krásné časy našeho dospívání. Alespoň to málo, čeho si Michael ukradl sám pro sebe. Bez zpěvu, natáčení a vystoupení. Moc ráda na tuhle dobu vzpomínám. Tak kouzelná byla ta doba našeho dětství, kdy jsme ještě neřešili žádné problémy. Proč to tak nemohlo zůstat ? Co se pokazilo ? Za to přece nemohla láska. Ta prostě přijde a je jen na obou jak si s ní dokáží poradit a jestli ji přijmou či nikoliv.

Láska je průzračnější než křišťál, čistší než cokoliv na světě, a ta naše je osudově nádherná, posvátná, říkával mi Michael kdysi každým okamžikem, kdy jsme byli spolu. Kolikrát jsme nemuseli používat ani slova, ale dokazovali jsme si to činy. Jak něco takového mohlo umřít? Proč jsme dopustili, aby to skončilo? Odpověď je jednoduchá.

Obrovská nedůvěra a naivita v dokonalý život naše cesty rozdělila. Nezáleží na tom, co udělal Joe nebo můj otec, ne doopravdy. Ale záleží na tom, co jsme udělali my dva s Michaelem. Neudělali jsme nic. Prostě NIC.

To já zbaběle utekla, byla sem zraněná, zmatená a sama. Potřebovala sem se sebrat, postavit se na nohy a postarat se o otce. A taky o svoje dítě, jak sem zjistila o pár týdnů později.

Byla sem to já, kdo selhal, uvědomila jsem si naplno. Byla sem to já, kdo nedal Michaelovi žádnou možnost, aby mi vše vysvětlil. Neumožnila jsem mu žádnou obhajobu sebe samého. Byla sem tak přesvědčená, že mě tak hrozivě podvedl a že na mne zapomněl , že ono svatební oznámení s jeho krásným jménem na pozlaceném podkladu, ale se jménem ženy , kterou jsme nemohla absolutně vystát, bylo pro moje bolestí zlomené srdce poslední kapkou.

Nejen , že sem mu nedala možnost, aby mi vše vysvětlil, ale tehdy bych mu to ani nedovolila. I kdyby se vrátil dřív, dopadlo by to stejně. Odjela bych a nedala bych mu možnost, abychom si promluvili. Za vše mohla moje pýcha. Moje tvrdohlavost. Moje uražená ješitnost. Umíněnost. Kolikrát mi to téměř vždy usmívající se Michael vytýkal ? Prakticky pořád. Ale já si z toho nevzala ponaučení.

"Nikdy nikomu naplno nevěř, jen sám sobě", podle toho sem se vždycky řídila. Vždy jsem věřila ve svůj zdravý úsudek a nikdy sem nikoho nenechala, aby mi do něčeho mluvil. Ale tehdy sem poprvé uvěřila jim. A byla to osudová chyba. Uvěřila jsem, když přede mnou očernili Michaela v tom nejhorším možné světle. Alespoň pro mě. Jako někoho kdo zradil naši " posvátnou lásku". V tu co sem bezmezně věřila. A už jsem se na nic neptala, nepotřebovala jsem vysvětlení. Nic. Prostě jsem sbalila kufry a odešla jsem. Utekla.

Znovu se mi vybavila Josephova slova. " Uzavřel se do sebe, myslel jsem, že ho to úplně zničí, ale bylo to nutné..."..

Co kdyby ta proklatá kletba neexistovala? Bylo by vše tak jednoduché A taky mohlo být všechno jinak. Možná bychom navždy zůstali spolu a náš syn by ještě žil, možná bychom měli další děti...Mohli jsme o naši lásku bojovat už před lety, dnes už je příliš pozdě.  Nemůžu dopustit, aby se stalo ještě něco zlého. Něco Michaelovi nebo jeho dětem, to bych si nikdy neodpustila.

Neuvědomila jsem si, že brečím, dokud sem na tváři nepocítila Michaelův dotek.

" Kate"?..

Rychle jsem ucukla, a setřela si slzy. Máš..máš pravdu, je načase dát si konečně opravdu sbohem, vyhrkla sem trochu zbrkle ale dost rychle na to, že i mě samotnou to překvapilo. Jedna část mě to vítala, ale ta druhá pomalu umírala. V Michaelově výrazu se mihla bolest a bylo vidno, že ho to trochu zarazilo.

 Co čekal, že se mu po tom všem vrhnu kolem krku ? Oh, jak ráda bych to udělala ! Ale nemůžu ..prostě nemůžu, snažila jsem se mu ta slova poslat tichou zprávou skrz pohled, ale očividně to nefungovalo, pač se rychle zvedl a nervózně si projel vlasy svými prsty. Vždycky to dělal , když ho něco překvapilo nebo když byl nervózní. Zvláštní je, že si člověk takové drobnosti pamatuje i po tolika letech.

" Myslela si na našeho syna ? Olivera , že? Vybrala jsi mu opravdu krásné jméno, pousmál se, a v očích se mu zatřpytily slzy.

Bez dechu jsem na něj zírala a nedokázala sem mu na to nic říct. Opravdu řekl  - našeho syna ? Ale jak ví, že se jmenoval Oliver ?..

" Jestli mi někdy budeš moct odpustit Kate, budu moc rád..já ..neměl sem na tebe tak křičet, neměl jsem na to žádné právo. Vím, že by si mi v takové věci nikdy nelhala, a když tvrdíš , že Ollie byl můj syn tak vím, že byl můj. A o to to bolí víc. Ale věř mi, že by mě ta pravda, že si ztratila své dítě bolela, i kdyby můj nebyl Kate. Bolelo by mě to kvůli tvé vlastní bolesti, kvůli tomu, že zemřela část tebe.

Určitě se mě chceš zeptat jak je možné, že znám jeho jméno. Když sem o tom přemýšlel ve svém pokoji, vzpomněl jsem si na ty okamžiky , kdy si vzpomínala jeho jméno. Když se ti o něm v noci zdálo tehdy v mém pokoji, vykřikovala si jeho jméno ze spaní a nebo tehdy v zahradě, chvíli před tím než si omdlela si zašeptala " Olie, Olivere.." .. Myslel, jsem si, že je to nějaký pro tebe důležitý muž , nikdy mne nenapadlo, že ..že by to mohlo být dítě. Dítě, které si ztratila. Jak...

Nasucho polkl a z očí se mu skutálely další slzy. Vzala sem ho za ruku a podívala sem se mu do obličeje.

Zhluboka sem se nadechla a zamrkala očima, abych zahnala příval slz a sebrala sílu o tomhle mluvit. "Sudden infant death syndrome...

" Syndrom náhlého umrtí dítěte , zašeptal Michael nevěřícně tiše, četl sem o tom spousty článků, ale nevěděl sem.., nic se proti tomu nedá dělat, je to tak..tak najednou, a lékaři ani v téhle moderní době neví, proč se to děje a co to způsobuje.."..

" Já vím Michaeli, ale tehdy..tehdy sem to nevěděla, nebylo mu ještě ani 5 měsíců , když zemřel a já se proklínala, že sem se o něj nedokázala postarat, myslela jsem si, že sem byla špatná matka.

Vyprávěla sem mu vše co sem s naším synem zažila , a ačkoliv jsme oba brečeli dokázali jsme se i usmát. Pak ale přišla ta nejhorší část a Michael to poznal, jelikož sem ztuhla jako kámen. " Až jednou ráno sem se probudila a udivilo mne, že je venku už moc světla a malý ještě nepláče hlady a když se přišla k postýlce a on tam jen tak ležel..prostě jen ležel a vypadal, že jen sladce spinká ale on už byl..byl prostě.., rozvzlykala jsem se nad tou strašnou vzpomínkou, kterou jsem navždy chtěla vymazat ze své mysli. Michael si mne k sobě přitáhl a hladil mne po zádech. Objala sem ho a tiše jsem plakala.

" Šššš , Katy , jen se vybreč , potřebuješ to ze sebe dostat , a víš co ? Určitě si byla ta nejlepší máma pod sluncem, to bych se klidně vsadil a určitě ještě budeš , snažil se ji povzbudit , ale sám se tomu nedokázal usmát. Bude chtít další děti? S Victorem ? Bylo mu z toho na nic, ale zároveň by to Kate přál, protože tímhle by si neměla projít žádná matka. Bůh by tohle neměl dopustit, ale dělá to.

" Ne nebudu, kroutila hlavou a pomalu se od něj odtáhla. Při porodu jsem měla nějaké komplikace , které přetrvali i tu dobu po, a lékař mi jasně řekl, že je prakticky nemožné , abych ještě někdy v budoucnu otěhotněla"..

" Měla si těžký porod ? Proto ta jizva ? .."

" Ano, velice těžký, kontrakce přišli  3 týdny před plánovaným termínem, a jelikož se malému zas tak moc ven nechtělo, museli mi provést císařský řez..."

Raději jsem přestala mluvit, jelikož Michael byl v obličeji úplně sinalý.

" Tolik sis prožila Kate, přál bych si , abych tam tehdy mohl být s tebou.."

"Já vím Miku, to já taky , ale na to už je to dávno..." ..

Michael sice pořád netušil, proč Kate tehdy utekla , proč mu napsala ten list o tom, že ho opouští , co ji k tomu vedlo, že mu neřekla o jejich dítěti ? Ale nechtěl jitřit staré rány a tak raději mlčel. Bála se snad jeho rodiny ? Toho že ji nepřijmou jako jeho ženu ? Matku jeho dítěte ? Co jí mohlo vyděsit , nebo ublížit jí, že se rozhodla pro takovou věc jako je útěk , i když věděla , že já budu za ní vždycky stát ? Vyhrožoval jí její otec ? Nebo jeho ? Proč ho to nikdy nenapadlo ?

 Proč nevěřil Kate , když ji znal ? Vždyť jí opravdu znal . Ona byla přece jeho malá sladká Kate. Kate která ho milovala jako nikdo jiný. Bez předsudků. Nemilovala ho jako Michaela Jacksona Superstar ale jako člověka. Toho kluka, kterého poznala u té malé říčky v Gary.

Vzpomněl si na Randyho slova  - připustil sis vůbec někdy že z Gary neutekla proto že chtěla, ale protože musela ? Protože ji něco zranilo natolik, že se nemohla na tebe ani podívat ? .. Před očima měl náhle jasno. Něco jí muselo zranit natolik, aby mi neřekla o dítěti, i když věděla jak děti zbožňuji. Věděla přece, že bych se o ně o oba postaral. Stalo se , ale něco co tomu zabránilo a on si byl najednou sakra jistý, kdo za tím stojí. A zjistí si to.

" Můžu tě o něco požádat Kate ? promluvil do nastalého ticha místnosti.Chtěl bych mít u sebe fotku Olivera. Na památku. Věřím, že jich pár máš a jednu mi budeš moct věnovat.." ..

" Chceš se takhle trápit ? Ubíjet se , jako sem to dělala já ? To ti nedovolím.."

" Kate prosím, já..moc bych chtěl mít alespoň maličkou fotečku neustále u sebe , slibuji ti, že se nebudu trápit jen...chtěl bych ho poznat. Alespoň z fotografií."

Hlasitě sem vydechla a pomalu sem se přemístila k vysoké almaře. Otevřela sem ji a vytáhla svůj kufr. Rozevřela  sem jeho nejspodnější zip a vytáhla modré miminkovské album plné vzpomínek.

" Neotevřela sem ho už roky, řekla jsem ještě zády k Michaelovi a pomalu jsem se otočila a šlas přímo k němu. Pořád jsem doufala, že se jednou stane zázrak, a já ti to album ukážu. Livia mě fotila snad každý den a pokračovala,  i když se Olie narodil. Mám tolik fotek, že to kolikrát nenastřádají rodiče ani za celé dětství, pousmála jsem se. Natáhla jsem k němu ruce a podala mu ho. Opatrně si album ode mne vzal. Chtěl ho otevřít, ale já ho hned zastavila. Neměla sem na to sílu.

" Ne , ne Miku nechci se na ty fotky znovu dívat . Všechny je znám nazpaměť, všechny do jedné , pousmála jsem se smutně. Každou Olieho fotku jsem si prohlížela tak dlouho doku sem si jí nevtiskla do paměti. A mám vzpomínky, tady , dala jsem si ruku na srdce a zamrkala jsem, abych se znovu nerozplakala. Ale ty Miku žádné nemáš a je to moje chyba..Chci ,aby sis tohle album vzal , abys alespoň takhle mohl být blíž k Oliverovi, opatruj jej  jako oko v hlavě a slib mi, že se nebudeš trápit, jak kvůli sobě tak svým dětem , které jsou tu a potřebují tě..."

Michaelovi došla slova. V rukou svíral plátěné modré album s roztomilou mašličkou a ruce ho svrběli touhou, jak moc ho chtěl otevřít. Ale respektoval Kateino přání a neudělal to. Schoval ho do svých dlaní a přitiskl si ho na hruď.

" Děkuji ti za to Kate,je to můj nejcenější a nejtajnější dar a slibuji ti, že se nebudu trápit, ujišťoval ji, ale cítil něco jiného. Tušil, že jen co spatří Kate s bříškem a pak poprvé tvářičku jejich synka, též bude mít ten obraz vpálený v paměti i v srdci navždy.

Díval se do těch nejkrásnějších zelených očí na světě a topil se v nich. Ostatně jako pokaždé. Chtělo se mu brečet při vědomí, že už je nikdy nespatří. Ale tak to je a on se s tím musí nějak vyrovnat. Žil bez nich bezmála 20 let přežije dalších dvacet. Zůstanou navždy v jeho vzpomínkách.

Nemohl to déle vydržet a plný bolesti se otočil a přešel směrem ke dveřím. Musel to udělat rychle, jinak by hrozilo, že by ji obejmul a už nikdy nepustil. Málem zapomněl, kvůli čemu, sem vlastně přišel. Opatrně zabloudil rukou do kapsy u kalhot a vytáhl malou drobnou krabičku a tiše jí položil na stolek vedle zrcadla.

" Tohle ti vždycky patřilo Kate, prosím nech si ho, jako vzpomínku toho, jak moc pro nás znamenal. A buď zase šťastná, zasloužíš si to ...Sbohem Kate Davisová" zašeptal a zavřel za sebou dveře, aniž by se naposledy ohlédl.

" Sbohem , lásko moje , odpověděla jsem již do prázdného pokoje.