Laneey | 180.kapitola - Tělo bez duše..

 Krev mu hučela v uších. Neustále mu v hlavě zněla jejich slova.

" Michael měl právo vědět, že se mu narodil syn...Z Gary jsem utekla i s tvým dítětem.."..Je lepší, že o Oliem neví .."..

Jeho syn.

 Syna, o kterém neměl do této chvíle ani nejmenší tušení , ale nikdy neuvidí protože....Zvedl se mu žaludek při otupující bolesti někde tam uvnitř.

" Miku co se....Miku ?!", rozeběhl se v mžiku Wayn za ním, že sotva popadal dech. Michael chodbou upaloval jako by mu za patami hořelo. Wayn děkoval Bohu, že má Kateina firma i velice dobře schovaný druhý vjezd. Výstup z budovy bez řvoucích Michaelových fanoušků byl unikátní vjem.

Napodobil Mika a rychle skočil do auta vedle něj. Užuž měl na jazyku otázku, ale Mikův skelný výzor ho zastavil. Jen jemně sklapl ústa a nastartoval.

" Jen žádné otázky prosím tě", schoulil se do sedadla Michael a nezaujatě hleděl do prázdna.

Bylo to jako by mu v jediném okamžiku vytrhli srdce z těla. Bolest se mu vlila do žil, do jeho duše... neměl sílu ani plakat. Měl takový pocit, že se určitě zadusí. Lapal po dechu, kterému se nedostávalo. Usilovně mačkal elektronické tlačítko u okýnka, dokud nesjelo na svůj úplný konec.

" To okýnko za nic nemůže Miku", konstatoval při pohledu na Michaelovo usilovné počínání. Pozoroval jeho bledý drobný obličej, kde jeho prázdné veliké oči vypadali jako vyhaslé uhlíky. Rty měl suché a jeho třesoucí se tělo vypovídalo o obrovském šoku. Mikova neklidně zdvihající se hruď ho děsila. Vypadalo to jako...

Tohle už párkrát zažil .." Ihned jedeme do nemocnice", přidal na rychlosti a netrpělivě vyhlížel odbočku do centra, z něhož před chvilkou vyjeli.

" Ne ..", vydal ze sebe Michael a znovu se zprudka nadechl.

"Ale..."..

" Ne,  sem řekl ! Nic to ...."..

Znovu pocítil to nepříjemné chvění v břiše a žaludek se znovu nepříjemně ozval. " Zastav.."..

" Miku tady nemůžu zastavit jsme .."...

"Zastav sakra..", vyřkl z posledních sil a jen co Wayn zajel ke krajnici, vrávoravě vystoupil z auta. Chytil se za rozhoupaný žaludek a s lítostí se podíval na drobný keřík před sebou.

Wayn k němu váhavě přikročil zrovna ve chvíli , kdy se obsah Michaelova žaludku rozhodl jít ven.

"Proboha Miku, ..zvládneš cestu domů ? Jsi si jistý, že by ta nemocnice..."..

" Ne, ..já..jsem v pořádku, dej mi minutku ..", šeptl směrem ke svému příteli, jenž se rezignovaně odebral zpět za volant. Michael po chvíli vykročil za ním.

" Chci být doma co nejrychleji .." , zadíval se na palubku vozu, kde se rozblikalo handsfree. Na malé obrazovce se objevilo Stephaniino jméno. Nahnul se dřív než Wayn stačil reagovat a hovor odmítl.

" Nemluvíme s nimi ?", zeptal se opatrně Wayn a prohlížel si Mikův kamenný obličej. Děsil ho. Neplakal, nenaříkal, nenadával...jen seděl vedle něj jako tělo bez duše. Nikdy u něj takový výraz neviděl. Jako by ho tělo neposlouchalo, pohyboval se jako loutka.

" Nechci s nikým mluvit, nechci nikoho poslouchat , nechci nic , chápeš ?", vyjel na něj zprudka Michael a v jeho očích bylo prázdno, až na moře slz, jenž se zrcadlili, na dně hlubin jeho očí.

Wayn měl pocit, že vidí jeho duši. Zraněnou a utrápenou žalem. Co se tam mohlo stát? Vždyť tam byl zhruba minutu. Tady se ukazuje, že i jedna minuta v životě může změnit všechno. Jeho slova ho zranila. Byl přece mnohem víc než jeho ochranka. A teď potřeboval přítele. Kam se poděl ten upřímně hovořící, usměvavý Michael, kterého znával? ..

S příchodem Kate počala změna. Věděl o ní hodně, ale zřejmě ne dost. Jedním si je ale jistý. Miluje ho, o tom nemůže být pochyb. Pokaždé se jí rozšíří zorničky, když Michael vejde do místnosti, změní se jí tempo dechu a její tělo jí prozrazuje svým chováním. Je to stejné jako u Michaela.

Řeč těla je výjimečná k poznání toho, co ten druhý cítí. Tak to bylo vždycky a hlavně to je jeden za základních bodů , kterou by měl každý bodyguard ovládat. Takže se to povolání hodí nejen na poznávání "zločinců" , kterého musíte zneškodnit dřív, než zabije toho, koho máte v povinnosti uhlídat , ale i na poznávání svých vlastních svěřenců.

V toku jeho myšlenek ho přerušilo hlasité zvonění. Nahnul se k palubce jako předtím Mike a vypnul ten přístroj úplně. Zaslechl Michaelovo úlevné zasténání a pousmál se.

" Lepší ?"..

" Děkuju", ozvalo se vedle něj a to bylo poslední, co z jeho úst zaslechl po zbytek jízdy.

.............................................................................................................

" Co to bylo?"..

"Vypli to "..

" Jak vypli ?", vykřikla sem téměř hystericky a praštila sem do přístroje tak silně, že sem měla pocit, že sem si tam ty kůstky musela všechny rozdrtit.

"Sakra! , zaklela sem silně a mnula si zápěstí. Vyhlížela sem černou limuzínu ale zdálo se jako by se vypařili z povrchu zemského. Kde můžou být ? Vždyť jsme vyjeli prakticky ihned za nimi a ještě k tomu – limuzína je dost nápadná, už bychom je viděli", hořekovala sem , přičemž sem si neustále mnula bolavou ruku.

" Třeba nejeli limuzínou, v garáži bývá ještě modré audi a víš, že s ním Mike jezdí radši, právě proto, že je to míň nápadné", snažila se mě uklidnit Steph.

" To je možné, připustila sem. Ale stejně bychom je měli dojet, ale ani jedno z aut není na dohled! Co když se jim něco stalo? Co když řídil Mike a ....

Steph ..já...nikdy bych si neodpustila, kdyby se jim něco stalo, byla by to moje vina", rozvlykala sem se naplno a složila sem hlavu do dlaní.

" Kate, proboha přestaň s tím sebeobviňováním! A neplakej na  - podala mi kapesníčky a já je s vděkem přijala. Jsem si jistá, že jeli audinou a Wayn zná určitě spousty zkratky – aneb jak dostat Michaela co nejrychleji a nejnápadněji domů. Kdyby jeli limuzínou a po hlavní třídě tak se utvoří několika kilometrová kolona", snažila se vtipkovat, ale já opravdu neměla chuť se tomu, byť jen usmát.

" A hlavně..Wayn by nikdy nenechal Michaela řídit"..

" Asi máš pravdu", zachumlala sem se do sedadla a nechala sem slzám prostor vytvořit si vlastní kolonii na mých tvářích. Pocítila sem Stephaniin povzbudivý stisk na pravém rameni, ale ani sem se neodvažovala se na ní podívat. Ještě více sem se zavrtěla do sedačky a objala své prokřehlé tělo rukama. Byla mi zima, ale určitě to nebylo tím, že venku mrzne.

Cítila sem obrovskou vinnu.

Vždycky sem byla přesvědčená, že sem jednala správně, že to dělám pro dobro nás všech. A hlavně pro Michaela. Ale teď ...když sem viděla Michaelův výraz plný bolesti, sem změnila názor. I přes to všechno co se mezi námi stalo, nebo alespoň co sem si myslela, že se stalo, opravila jsem se v duchu, sem neměla právo vzít mému dítěti otce. Dnes už je na to bohužel pozdě.

" Odpusť mi chlapečku můj", rozplakala sem se při vzpomínce na moje malé černovlasé štěstí, kterého my záhy osud vzal. Dodnes si myslím, že to byla oná kletba, které naše rodiny nenávratně rozdvojila. I proto s Michaelem nikdy nemůžeme být spolu.

Celou cestu sem myslela na Michaela a na náš nevyhnutný rozhovor. Bude se mnou chtít vůbec mluvit? Co udělám až přijedeme na Neverland ? Sama sem neměla tušení. Nevěděla sem co dělat. Věděla sem , že to co teď Michael cítí je nejen bolest , ale hlavně zrada.

Neví , ale všechno.

Je načase vzít otěže našich osudů do vlastních rukou.