Laneey | 96.kapitola - Samantha

Takže..., otočila jsem se na Michaela, který mně s potutelným úsměvem a přimhouřenýma očima sledoval, zapomeň na to co si teď slyšel, buď tak hodný ano? Dokážu se o sebe postarat sama, nejsem žádná malá holka, založila jsem si ruce na boky a důležitě se na Michaela podívala.

Ale, ale?..Něco jsem slíbil a taky to dodržím. Nespustím tě z očí Kate, ať se ti to líbí nebo ne, a víš proč? ....Protože se někdy jako malá holka chováš, naklonil se ke mě se zrádným úsměvem. No abys nepraskla Kate, rozesmál se naplno , když sem se na něj zle podívala a  nasupeně sem si to odkráčela zpátky do domu.

Tomu teda nedaruju, říkala jsem si naštvaně a štrádovala jsem si to napříč domem, přímo do pokoje. Nebude mě přece stále sledovat, to nejde. Ať se stará o sebe a o své děti, ne o mě. Budu zavřená v pokoji a bude to vyřešeno.

Po pár hodinách lenošení v posteli a čtení ohavných časopisů, které psali jen o nesmyslech mě to ale přestalo bavit. Tohle nejde. Nemůžu tu týden ležet zavřená jen proto, abych se nemusela vídat s Michaelem. 

Vykoukla jsem z okna, abych zjistila jak je venku,a nutno říct, že mě počasí příjemně překvapilo. Na to, že bylo konec září, kdy bývá spíše sychravo, byla obloha jasná a slunce svítilo jako by právě přicházelo jaro. Ze skříně jsem si vytáhla béžové semišové kalhoty a světle fialový lehký svetřík, který sem dostala od Stephanie.

Steph..úplně sem zapomněla, že sem jí chtěla zavolat. Od včerejšího příjezdu do Neverlandu jsme spolu ještě nemluvili. Hodila jsem si přes rameno plátěnou tašku, do ních sem dala pár potřebných věciček a vydala se ven. Je správný čas poznat Neverland. To místo, jenž se zdá býti rájem, pohádkou či poblouzněním? Místo, kde je slyšet šťastný křik dětí a šum přírody.

Lákalo mě, poznat tuto nádheru, ale zároveň trochu děsilo. Na tomto obrovském pozemku se můžu ztratit jako jehla v kupce sena. Už jednou se mi to krutě vymstilo. Ano, myslím tím včerejší a vlastně i dnešní noc.

Vykoukla jsem z poza dveří na chodbu a usmála se, když jsem zjistila, jak je dům tichý. Všichni jsou venku, takže si nikdo nevšimne, když taky zmizím. Proběhla jsem chodbou a kuchyní jsem vběhla do zahrady. Dostala jsem se na kamenitou cestičku v aleji stromů a užívala si chvíle svobody a klidu.

Vytáhla jsem mobil z tašky a vytočila jsem Stephaniino číslo.

Katherine Lynette Greenová ! Nemůžu uvěřit, že ses mi ozvala,vykřikla nadšeně do telefonu má nejlepší přítelkyně. Ahojky Steph, promiň nebylo moc času.

No tak povídej přeháněj, jaké to tam je? A hlavně co říkáš na Michaela?, optala se zvědavě. No..je moc milej...

Moc milej? Ježišmarjáá Kate, ty snad nemůžeš být normální! Bydlíš pod jednou střechou s tím nejkrásnějším mužským na světě, s neuvěřitelně hlubokýma upřímnýma očima a nejvíc sexy úsměvem a řekneš mi " No je moc milej" ?? Holka já tě nechápu, smála se nevěřícně Steph a já úplně živě viděla, jak kroutí hlavou.

No a co kdybys mě přijela navštívit a poznala ho osobně?..Chvíli bylo ticho až sem si myslela, že snad omdlela. Steph? ...

Panebože ty myslíš..., vypískla najednou. Ty chceš....mohla bych..to je snad sen ..já...já , koktala až sem se musela začít smát. Panebože je to jen chlap Stephanie. Naprosto obyčejnej chlap, nechápu proč tolik šílíš, napomenula jsem jí. A pokud by ses chovala jako poblázněná fanynka, tak by tě nepustili ani přes hlavní bránu, utahovala sem si z ní. Tak co, kdy máš volno?..

Zítra odjíždím za máti do Paříže, zdržím se tam pár dnů, tak já se ti ozvu jo? Pane jo, těším se jak malá holka na svojí první panenku , vypískla znovu nadšeně. A nebude to Michaelovi vadit? ....Samozřejmě , že ne Steph, v Neverlandu, je vítán každý, a ty též, odvětila jsem.

Dobře, tak si ještě zavoláme Kate, opatruj se , dám ti vědět, až budu ve Francii. Dobře Steph, ahoj a určitě se ozvi, rozloučila jsem se se svou přítelkyní a uložila jsem telefon do tašky. 

Rozhlédla jsem se po okolí a spatřila jsem před sebou nádhernou fontánku. Vypadala, jako litá z bronzu,a já si na ní musela sáhnout. Michael tu má neuvěřitelné skvosty, to se musí nechat.

Ohlédla jsem se za sebe a zjistila jsem, že sem znovu ušla pěkný kus cesty, nikam sem,ale nezabočovala, tak snad se mi nepodaří opět zabloudit. Po chvíli cesty jsem si všimla barevného značení na stromech a velkého rozcestníku. Tohle je prostě paráda, skvělé místo pro nenáročné procházky a relax.

Dlouho jsem se procházela celým parkem, obdivovala mohutné stromy, krásné sochy a nádherná zvířata v ohradách, z nichž některá vydávala zvuky jako kdyby mne vítala. Každý člověk, který sem jednou zavítá, si to tu musí zamilovat. Není možná. Vím sama , o čem mluvím. Žádné jiné místo, se nevyrovná Neverlandu.

Z mého okouzlení mě vytrhl dětský smích a křik.

Došla jsem na místo plného dětí, rodičů, prolézaček a bůhví ještě čeho. Připadala jsem si jako na výletě někde v Zoo. Tolik tu bylo živo.

Ahoj, ozval se jemný dětský hlas. Zadívala jsem se před sebe a spatřila malou dívenku, jak mě se zájmem pozoruje. Vypadáš, jako by ses tu ztratila, zazubila se. Já jsem Samantha, ale přátelé mi říkají Sam, představila se drobná plavovláska se světle hnědýma očima. A ty? ..

Ahoj Samantho, já se jmenuju Kate, podala jsem ji ruku a opětovala hřejivý úsměv. Neztratila jsem se neboj, udělala jsem si celodenní procházku po Neverlandu víš? ...

Ahááá ty tady nejsi asi dlouho viď? To já už trefím kamkoliv. A klidně i bez značení nebo plánku, vytahovala se. A proč si tady? Ty si taky nemocná?, upřela na mě své obrovské oči a čekala co jí odpovím.

Proč bych měla být nemocná, vrtalo mi hlavou. Chtěla jsem se zeptat, dokud sem nesjela pohledem dolů. Na její nohy. Teda jestli se tomu tak dalo říkat.

Vyděšeně sem koukala na protézy, na nichž měla delší kraťasy. Z těžka sem polkla, klekla si k ní a podívala se jí do milého obličeje. Stále se usmívala, oči bez jakéhokoliv smutku. To jsou moje nohy, nikdy si to neviděla? Já ti to ukážu. Vyhrnula si kraťasy a ukázala si pod kolena. Vidíš? Tady moje nohy končí, v nemocnici mi je museli uříznout, protože jinak bych umřela. Takhle mi to vysvětlila maminka, řekla smířlivě a poklepala mi na rameno.

Ale já sem šťastná, protože máme strejdu Michaela víš? Kdyby mamince nepůjčil korunky, aby mi mohli nasadit tyhle kovový nožičky, tak bych musela být na vozíčku a nemohla bych si hrát venku s ostatními dětmi. Ale teď můžu chodit a taky si hrát třeba na schovku, usmívala se stále od ucha k uchu.

Ach , tady jsi Sam. Já tě tu všemožně hledám ty zlobidlo, je čas na svačinu tak šup ke stolu za ostatními, ozvala se Susan za námi. Už jdu Susan, zakřičela Sam už na půl cesty a utíkala k ostatním. Ahoooj Kate, křikla ještě a já jí zamávala. 

Susan se na mě usmála a setřela mi kapesníkem slzy. Co se jí proboha stalo? , nemohla sem se nezeptat.

To je naše stále usměvavé sluníčko Samantha. Před dvěma roky, jí lékaři zjistili rakovinu. V nohách měla spousty nádorů, které už nebylo možné odstranit, naštěstí se rakovina nedostala do celých nohou, ale kdyby na to nepřišli, nebyla by tu. Postupovalo to velmi rychle, a lékařům trvalo, než přišli na to co se děje. Neměli pak už jinou možnost, než jí nohy pod koleny amputovat.

Ale je to statečné děvče. Zvládla to bravurně a jak vidíš, dokáže i s tímto handicapem normálně žít, usmála se Susan, hledíc na usměvavou Samanthu, jenž si právě dopřávala svačinu spolu s ostatními. Je neuvěřitelná, stále se usmívá. Ukázala mi to sama i s úsměvem, kroutila jsem hlavou. Kolik jí je?

Sam vypadá mladší, ale je jí 12 let. Už je to velká holka. Chodí i do normální školy .

A to všechno díky Michaelovi, doplnila jsem jí a zadívala se jí do očí. Ano, přitakala Susan. Jennifer, Samanthina maminka, je z velmi chudých poměrů. Žije pouze se svou matkou a Sam, v malém penzionu. Michael čirou náhodou navštívil nemocnici, zrovna v době, kdy byla Sam krátce po operaci. Jennifer odmítla, aby jí Michael peníze věnoval a tak mi chodí pomáhat do kuchyně. Michael vždycky říká, že je hrozně tvrdohlavá, zasmála se Susan.

Jsou tu, všechny děti nemocné?, zeptala sem se. Z velké části ano. Ale ne všichni. Jsou tu i podobné případy jako u Samanthy, ale bohužel tu jsou i smrtelně nemocné děti, jejich choroba je natolik vážná, nebo nevyléčitelná, že ani ti nejlepší lékaři už jim nedokáží pomoci, posmutněla Susan. Tohle přesně Michaela ubíjí. Když jim nedokáže pomoci, i kdyby sebevíc chtěl.

Ale aspoň mohou být tu. V Neverlandu. Tady můžou všechno, na co si jen vzpomenou. Tady jsou ty děti opravdu šťastné vidíš? , ukázala mi na skupinky dětí, kteří měli k dispozici skákací hrad, prolézačky, trampolíny. Prostě všechno co dokáže takové malé dítě zabavit. Starší děti si zase hráli o kus dál na plácku fotbal nebo tancovali na nějakou hudbu z kazeťáku. 

Kate, můžu se tě na něco zeptat? Né, že bych nějak hlídala, špehovala nebo tak něco, ale..

Ano? , otočila jsem se znovu na Susan a tušila jsem, že se mi ta otázka nebude ani trochu líbit.

" Kde jsi byla celou noc? " ..