Laneey | 78. kapitola - Pusť mě..

Zírala jsem na něj s očima rozšířenýma hrůzou  a kroutila jsem hlavou. Tak to ne Victore, tohle nepůjde, otočila jsem se na něj a mračila se na jeho nechápavý výraz. Mám svou práci, nemůžu to nechat jen tak a odjet si někam jen tak na dovolenou. Ty si se úplně zbláznil. 

Ale Catherine, drahoušku, chod firmy může prozatím převzít Stephanie, sem si jistý, že to zvládne. Ví jak to tam chodí a je tvoje pravá ruka, cožpak jí nevěříš? Firma za těch pár měsíců nezkrachuje. Na to už je tvoje značka a tvůj talent až moc známí. 

Nemohla jsem mu odporovat. Byl to právník a vždy si našel dobrý argument. Vím, že má pravdu, ale tohle přece nejde. Nemůžu tohle dopustit, já přece nechci, aby Michael znovu vpadl do mého života. Před lety jsme se od sebe odtrhli bez rozloučení a teď mám u něj žít? Jak bych to tam měla proboha vydržet? Kort s jeho dětmi. Nechci je poznat, nechci o něm vědět nic.

Když tehdy odjel na turné, začala jsem mu psát, čekala jsem na něj, připravená čelit našim rodinám a všem nástrahám, které nás čekali. Ale to on nechtěl a vyřešil to po svém. Bolest co mi způsobil byla tak krutá, že sem nevěděla jestli to vůbec přežiju. Zmítala jsem se mezi bolestí, nevolností, depresí, ale musela jsem se vzchopit a jít dál. Bylo to mou povinností.

Po půl roce co jsme se  odstěhovali z Gary do vzdálené Oklahomy, otec zemřel. Alkohol se mu stal osudným. Těch šest měsíců bylo děsivých. Otec pil ještě více než předtím, nemluvil semnou a byl zavřený ve svém pokoji v malém podnájmu, který jsme si z posledních peněz byly schopni platit. Nebylo divu, zklamala jsem ho. Ale nelitovala jsem ničeho, co sem udělala.

Sháněla jsem si práci kde se jen dalo, ale bylo to téměř nemožné. Nakonec se nademnou smiloval jeden postarší obchodník a chodila jsem uklízet dvakrát týdně kanceláře jeho firmy, abych si alespoň vydělala na živobytí. Peníze nebyly kdovíjak veliké, ale stačili. Když otec zemřel byla to pro mě další krutá rána. Milovala jsem ho, i když on mě nenáviděl. Na důstojný pohřeb jsem neměla peníze a proplakala jsem spousty nocí.

Paní Montgomeryová, u které jsme pobývali byla úžasná starší paní. Padli jsme si do noty a já ji chodila vařit aby nemusela o berlích chodit na jídla do kantýny, která se nacházela až dole v městě. Věděla jak na tom s otcem jsme a když jsme náhodou neměli zrovna na nájem, tak souhlasila bez okolků s tím, že jí to můžeme splácet postupně až peníze budou.

Když otec zemřel byla jsem na dně, ale musela jsem být silná. Sesypat sem se prostě nemohla. Livia si mě vzala k sobě a z ušetřených peněz mi půjčila na otcův pohřeb. Bylo to pro mě velmi kruté období, ale už je to za mnou. Na otce vzpomínám jen s láskou, a stále věřím, že mi odpustil. Nestihli jsme si už nic říct. Našla jsem ho jednoho dne mrtvého na gauči, když sem přišla z práce.

Livia mi v životě pomohla jako žádná jiná osoba. Byla mi po mnoho let oporou, kterou jsem tolik potřebovala. Stále žije ve svém krásném domku v Oklahomě a já jí jezdím dost často navštěvovat. Všechny peníze, které jsem jí dlužila, už jsem jí dávno splatila a nechala jí k sedmdesátým pátým narozeninám postavit zahrádku o jaké vždycky snila. S malým jezírkem, spousty květin a ovocnými stromky.

Díky své píli a odolnosti jsem to dotáhla až na návrhářku, ne tak slavnou jako mí kolegové z branže, ale modely se prodávají více než dobře. Procitla jsem do přítomnosti a snažila se vnímat, že na mě Victor mluví. 

Slyšela si mě Catherine? Teď si byla dlouhou dobu mimo, nad čím si přemýšlela? , zeptal se s úsměvem Victor, ale já mu ho nedokázala opětovat. Promiň Victore, jen sem se trochu zamyslela, omluvila jsem se. Cítila jsem, že mě Michael pozoruje. Nemýlila jsem se. Vzhlédla jsem před sebe a zjistila, že se na mě s přimhouřenýma očima dívá. Jako kdyby chtěl z mého přemítání něco vyčíst.

Nehodlala jsem tam jen tak stát. Jeho přítomnost mne značně znervózňovala. Co asi budu dělat u něj doma? ... Chytila jsem Victora za ruku a usmála se při jeho udiveném výrazu. Co se děje Catherine?... Nic zlato, jdeme tančit, táhla jsem ho směrem k parketu. 

Victore víš....já nevím jestli je to dobrý nápad, začala jsem a doufala, že mu ten hloupý nápad nastěhovat se na čas do Michaelova domu rozmluvím.

Proč Kate? Odpočineme si od práce a chod firmy můžeš řídit i odtamtud. Michael má ranč tady blízko. Víš viděli jsme se naposled před šesti lety a domluvili jsme se , že společně strávíme nějaký ten čas. Přece nebudeš doma sama. Budeme tam všichni. Chtěl bych poznat Michaelovi děti, musí být úžasné, pokračoval a mě se zaplnili oči slzami. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a snažila se zastavit stékající slzy.

Je ti něco zlatíčko?, optal se Victor, když sem dlouhou dobu nepromluvila a snažila se přemluvit své tělo, aby se tak nechvělo pod záchvatem úzkosti a prázdna. Nic se neděje, odpověděla jsem už celkem normálním hlasem. Chtěla jsem to zamluvit, aby se mě na tento nával úzkosti nevyptával, ale možná to byla chyba.

Proč si mi neřekl, že se s ...s Michaelem znáš?, zajímalo mě to a nemohla sem se nezeptat. Victor se na mě udiveně zadíval a začal vyprávět. Víš neměl jsem tušení, že by tě to mohlo zajímat. Michaela jsem poznal před šesti lety, když sháněl právníka. Dostal jsem možnost ho poznat a došel jsem k názoru, že je to jeden z nejčistších a nejupřímnějších lidí jaké jsem kdy poznal. Toť vše.

Víš jaká je moje práce Catherine. Jsem právník a nemůžu být stále na jednom místě. Kdo mě potřebuje tam musím být. Taková už je práce právníka. Stále v pohybu. A co teprve Michaelův život, to je jeden velký kolotoč. Neměli jsme vůbec na sebe čas, Michael jezdil po turné, natáčel alba. Však si to dokážeš představit. Nepoznal sem ani jednu z jeho manželek, mrzí mě, že mu ani jedno z manželství nevyšlo. Co víc by si mohla žena přát, než mít po boku takového muže, no řekni? ...

Možná se mýlíš Victore. Nevíš co může za rozpady jeho manželství, řekla jsem formálně a začala jsem nad tím trochu přemýšlet. To sice nevím, ale jedno vím určitě Catherine. Michael je úžasný člověk a můj přítel. Jeho nabídku jsem přijal a rád poznám i jeho dvě děti. No tak Kate, přeci mě v tom nenecháš. Doma sama nezůstaneš. Kate prosím? , upřel na mě své hluboké modré oči a já věděla, že tohle mě zničí. Ale co sem mohla dělat? ...Souhlasila jsem..

No dobře Victore, ale jen na pár týdnů a ...

Ne Kate, zůstaneme tam minimálně do Vánoc, mrkl na mě a já se znovu zachvěla. Victore to ale není možné to.....Ale je Kate a neodmlouvej mi pořád ! Vždyť od té doby co tě znám ses vůbec nezastavila. Stále žiješ jen prací, tvými modely, kolekcemi, přehlídkami. Miláčku ty musíš zase normálně začít žít, rozumíš?, vzal mě za bradu a vtiskl mi na rty jemný polibek. Na Michaelově ranči to půjde snadno. Vyprávěl mi o něm a musí to tam být báječné. Užijeme si tam spousty legrace, slibuju, usmál se. To pochybuju, pomyslela jsem si, ale mlčela jsem.

Victore, promiň, že vás ruším při vaší smyslné chvilce, ale žádá si tě paní Wilsonová, zaslechla jsem Michaelův hlas a tím se mé tělo dostalo opět do bolestné křeče.Tak to musím jít, nebo mi zas vynadá, že se vůbec nezajímám o její případ, zasmál se Victor a věnoval mi polibek na tvář. Michaeli mohl bys ?, pokynul směrem ke mě a nahodil svůj zářivý úsměv.

Victore...já..víš já teď musím jít..

Ale nikam nemusíš příteli můj, vzal ho kolem ramen. Jediné co musíš, je si zatančit s mojí Catherine. Na pobytu u tebe jsme se již domluvili a je vše bez problému, že miláčku?... Jen sem přikývla a slepě stála mezi tančícími páry. Tak si v klidu popovídejte a já se jdu věnovat té staré semetrice, ušklíbl se a zmizel. 

Zadívala sem se Michaelovi do jeho lhostejné tváře a jediné co sem si v tu chvíli přála bylo zmizet. Udělala jsem pár kroků vpřed a snažila se prosmeknout a přitom o něj nezavadit, jelikož kolem nás byla spousta do rytmu se pohupujících párů. 

Zase se snažíš zmizet Catherine?, čapl mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. To ty umíš ze všeho nejlíp, že?, zašeptal tak blízko mého obličeje až sem se celá otřásla. Hned mě pusť, zasyčela jsem vztekle a snažila se vymanit z jeho náruče. Ale svíral mě až moc pevně. Michaeli to bolí, zavyla jsem bolestí, když mi oběma rukama zmáčkl paže. Promiň Kate, nechtěl sem, začal se omlouvat, objal mě jednou rukou kolem pasu a druhou propletl své prsty s mými. 

Přitiskl si mě na svoje tělo a snažil se dodržovat rytmus písně. Šlo by mu to, kdybych se tak nebránila. Ale musela jsem . Ne tohle jsem nechtěla. Zmítalo se ve mě tolik pocitů, že jsem nevěděla co si s nimi počít. Vzpomínky se mi začali mlhavě vracet do dob našeho dospívání a zároveň sem začala cítit něco, co se mi ale vůbec nelíbilo.

Snažila jsem se od něj odtrhnout co to jen šlo. Michaeli prosímtě...nech mě, zašeptala jsem roztřeseně, když sem na krku cítila jeho horký dech.

Proč si se jen musela vracet do mého života Kate Davisová? ....