94.kapitola - Zpět do reality..

Cítila jsem chladný vzduch na holé kůži až sem sebou celá otřásla. Již sem necítila tolik vítaný tlak Michaelovi dlaně na svém boku a zrádné teplo jeho těla. Bylo to tak příjemný, že jsem znovu usnula. V jeho náruči. Tedy spíše v jeho objetí. Sžírala mě vina za to, co cítím. Za to, co sem dovolila.

Nebo se mi to snad jen zdálo? , povzdychla jsem si zmateně , instinktivně sem sáhla vedle sebe s ještě přilepenýma očima a čekala teplé tělo. Ale vše co sem nahmatala, bylo jen chladné místo a deka.

" Tady jsem ", ozvalo se za mými zády. Prudce jsem si sedla a otočila se za hlasem. 

Michael seděl na dřevěné truhle a v ruce držel nějaký blok. Potutelně se usmíval a pozoroval  mě hřejivým pohledem.

" Ty si se mnou spal " , vyhrkla jsem nevěřícně a pozorovala jsem jeho pohled, jenž se změnil z hřejivého na divoký. " Ne tak docela Katherine ", pronesl klidně a položil blok na stolek.

To vím přece taky, že ne ..no, že ne doslova, dořekla jsem, když pozvedl obočí. " Jseš si tím jistá Kate?", zeptal se a ve mě se něco pohnulo. Dělá si snad ze mě blázny?...

Michaeli nejsem na tvoje žertovinky vůbec zvědavá a  teď se laskavě otoč ať se můžu převlíknout, vybuchla jsem v návalu vzteku. Jak si může vůbec dovolit naznačit, že by se něco v noci stalo? ...

" Obávám se Kate, že to nebude možné " , řekl a přistoupil ke mě. Oči se mi rozšířili , když si přede mě stoupl a dech se mi zadrhl v hrdle.

Chceš tím říct, že se neotočíš?, kuňkla jsem a zadívala se mu bojovně do očí. Michael se na mě zkoumavě podíval a mučil mě tím, že mlčel.

Co sis myslela Kate? Hmm? Jsem přece gentleman, to už sem ti snad ukázal včera. Tvé oblečení je stále promáčené. Cožpak se nepamatuješ? Včera si promokla na kost, díky tvé nerozvážnosti. 

Aha, tak má nerozvážnost? Nemohla jsem prostě spát, to je všechno. A víš co? Nemáš žádný právo mě o ničem poučovat a říkat mi, jak sem hloupá a nerozvážná, prskala jsem na něj hněvivé jiskry, ze zlosti, jenž mi dřímala v těle.

Nikdy sem neřekl, že si hloupá Katherine. Jsi jen rozkošně nerozvážná  a ... a hrozně ti to takhle sluší, řekl a zabořil oči do podlahy.

No...dík, ustoupila jsem o krok a chtělo se mi zmizet. Co si to jen nalhávám? Jediné co bych v tuhle chvíli chtěla stojí právě přede mnou. Je tak blízko a zároveň tak daleko.

Neměl si se mnou spát Michaeli.

Tohle není dobré ani pro jednoho z nás, vyhrkla jsem nešťastně a a tentokrát jsem stočila pohled k podlaze já. Přistoupil ke mě, nadzvedl mi prstem bradu a zadíval se mi do očí. V těch jeho se mu promítlo tolik pocitů, že jsem neměla šanci ani jeden z nich zachytit.

Nedalas mi šanci Kate. Neměl sem v úmyslu se tě ani jen dotknout. Přísahám, v tom jsem úplně nevině. Ale jen co jsem si lehl vedle tebe, otočila ses a přitulila si se ke mě. Tak co sem měl dělat? Měl sem tě odstrčit nebo snad celou noc nespat a sedět od tebe co nejdál? Byla zima, pršelo a zde je jen jedna přikrývka, ukázal na deku jenž byla stále rozházená na podlaze. 

To sem neudělala, zírala jsem šokovaně na jeho tvář a kroutila hlavou. Ne, přece jsem nebyla tak hloupá. Tohle si musí vymýšlet.

" Ale udělala si to Kate " , opravdu, přikývl, aby mě ujistil, že říká to, co se opravdu stalo. Křičela si ze spaní že tě nemůžu opustit, ať zůstanu. Pořád si opakovala slovo " Proč " a hrozně si plakala, nevěděl sem co mám dělat. Měla jsi nějaký ošklivý sen a já tě chtěl jen uklidnit.

Házela si rukama a já dostal strach, že by sis mohla i ublížit. Když sem si jen pomyslel, že by se ti mohlo něco stát, tak sem tě prostě jen objal a ty .... ty si pak celou noc klidně spala. Toť vše, dokončil svůj proslov a jen omluvně pokrčil rameny.

Vzpomněla jsem si. Opravdu se mi zdál sen. Znovu se vracela minulost do mých vzpomínek a teď už dokonce i do snů. Ve snu jsem se vrátila do svých osmnácti let. Byla to jedna z nejkrutějších částí mého života. Úryvky se mi postupně odhalovali.

Dopis...oznámení...krutá pravda a nesnesitelná bolest...a pak sem byla sama. Měla jsem sice otce ale byla sem sama. I když ne tak docela, bylo tu něco co nás mělo spojit navždy, ale nešlo to. V tu chvíli se láska, kterou jsme společně opečovávali jako nádhernou květinu už od dětství se změnila v horor, jenž mi zničil život.

Ne, nechci už na to myslet, zavrtěla sem hlavou a otočila se. Celá sem se napjala, když mi Michael položil ruce na ramena. Vzpomněla sis na ten sen? Promiň mi tu noc Kate, máš pravdu. Raději sem měl sedět co nejdál.

Ne Michaeli, já ti moc děkuju, otočila jsem se zpět k němu s omluvou v očích. Asi sem potřebovala jen něčí objetí. Pomoc. Děkuju, upřímně. Tentokrát máš pravdu ty. Pršelo a byla zima. Tohle je tvoje skrýš, tvůj pozemek, tvůj domov. To já sem tu neměla co dělat.

A vlastně se vůbec nic nestalo ne? Sám si to říkal. Jen jsme spali, nic víc, ujišťovala jsem se, jestli byl opravdu vše jen sen, jelikož sem si vzpomínala i na jiné mnohem příjemnější věci.

Michael se mi zkoumavě podíval do očí, jako by tam něco hledal. Zřejmě to ale nenašel, jelikož jen přikývl. Vůbec nic se nestalo, potvrdil znovu a začal uklízet deku, jenž stále ležela mezi polštáři. Společně jsme jí narovnali a uložili do truhly.

Může být kolem sedmé ráno, asi bychom se měli vrátit dřív než se všichni probudí, řekl Michael, když vykoukl ven.

Jak víš kolik je hodin?, zeptala jsem se zvědavě. Michael se na mě usmál. Nepoznám, jen to odhaduju podle toho, jak vychází slunce. Kolikrát sem tu už spal, a moje odhady jsou docela přesné. Tak jdeme? Máš vše? , podíval se na mé mokré oblečení, jenž jsem třímala v ruce a mrkl na mě.

No moc sem toho sebou neměla, špitla jsem a opětovala jsem mu zářivý úsměv a přikývla jsem, že jsem připravená.

Michael opatrně,  ale obratně slezl a pod stromem se podíval nahoru. Polez Kate, nic se ti nestane, kdyžtak tě chytím, zakřičel na mě. Měla jsem srdce až v krku, ale věřila jsem mu. Nic jiného mi nezbývalo. Napodobila jsem ho a slezla jsem rychleji než sem očekávala. Sám Michael byl překvapený tak, že jsem se dočkala i pochvaly. Lepšíš se Kate..

Po vydatném nočním dešti, byla obloha zářivě modrá a sluníčko příjemně hřálo. Povídali jsme si o všem možném a za chvilku jsme došli až ke vchodovým dveřím. Vlastně to nebylo zas tak daleko viď?, podivila jsem se, když jsme po chvíli viděli  dům. Není, je to jen kousek, ale ten déšť byl až děsivý, v takovém lijáku bychom měli zápal plic oba, pokýval hlavou a otevřel dveře. 

Zpět do reality..