73.kapitola - Konec nebo počátek?..

Ksakru kam jsem ho mohla jen dát? ...Tati?? , zvolala jsem dolů ze schodů. Neviděl si někde takový drobný stříbrný náramek? Však víš, ten co mám odmala. Někam sem ho odložila a teď ho nemůžu najít, lítala jsem po horním patře jak fretka a prohledávala každý kout. Neviděl, řekl lhostejně a opřel se o rám dveří vedoucích do mého pokoje.

Můžeš mi ho prosímtě pomoci najít?, otočila jsem se naštvaně, když mě jen mlčky sledoval aniž by mi pomohl hledat. Proč bych měl hledat takovou cetku? Vždyť je to bezcenné, nasadil kyselý výraz a nebyl sto se mi podívat do očí.

Otče, víš jak je pro mě důležitý. Je to dárek od... Ano, já vím, zastavil mou řeč máchnutím ruky a s opovržením se na mě podíval. Tvá matka mi všechno řekla. Pamatuju si tehdy její nadšení, když mi povídala, že sis našla tak brzy po našem příjezdu kamaráda. To on ti věnoval tu cetku, že?...

Není to cetka!, vykřikla jsem rozzlobeně. Nedělej se, že jsi nevěděl, že je od Michaela. " Ano, je ", daroval mi ho, když jsme byly malé děti, křičela jsem na něj a bylo mi úplně jedno co mi na to řekne. Zapomeň na to, že ti ten krám pomůžu najít, zasyčel zlověstně a já s odporem ucítila z jeho úst alkoholový nádech.

" Ach bože ", už zase pije, povzdechla jsem si. Chtělo se mi na něj řvát, chtělo se mi brečet...prostě všechno dohromady. Proč nedokáže přijmout pomoc a nejde se léčit? ...Nemá o to zájem a já ho nemůžu donutit. Ani nikdo jiný.

Čtvrtá se blížila a já pomalu seběhla dolů. Náramek sem nenašla, ale přísahala jsem si, že ho najdu za každou cenu. Přece se jen tak nevypařil. Zatím ahoj tati, zavolala jsem směrem do obýváku, kde jsem čekala, že vysedává a obouvala se. Otec přišel a upřeně mě pozoroval. Vzala jsem si i školní brašnu, aby neměl podezření, hodila si ji přes rameno a vyšla.

............................................................................................................................................

Michaeli!, vyhrkla jsem nadšeně,když jsem vlezla do skrýše. Vrhla jsem se mu do náruče a nechtěla ho pustit. Myslela jsem si, že už se snad ani neuvidíme, šeptala jsem mezi polibky. Nikdy bych neodjel bez rozloučení Kate. Ale musím se ti přiznat, že jsem málem nedorazil. Joseph mě nechtěl pustit, řekl popuzeně. Prý, že musíme vyzkoušet nějaké písně, ale vymluvil sem se. Musel sem tě ještě vidět miláčku, přitiskl se na mě a prudce mě objal.

Jak dlouho bude trvat to turné Miku?, vrtala mi tato otázka stále hlavou a já se nemohla nezeptat. Pár měsíců Kate, přesný odhad vůbec netuším. Sedla jem si a objala kolena, oči se mi bez mého svolení zalili slzami.

Kate..prosím tě neplač..

Budeš mi strašně moc chybět Michaeli, upřela jsem na něho své uslzené oči. Co tu budu bez tebe celou dobu dělat? Michaeli , já se toho děsím. Nevím, proč, ale mám strašně divný pocit. Nedokážu ho popsat.

Miláčku, nemusíš se ničeho bát, pohladil mě po tváři , ale nedokázala jsem se uklidnit. Doděláš si školu, snad se zlepší tvé vztahy s otcem a my si budeme psát.  Zpozorněla jsem. Psát?...No víš to je další věc, kterou otec nařídil. Prý, že telefony se po čas celého turné používat nebudou. Že by nás to moc rozptylovalo od dobře odvedené práce. No chápeš to? Co je tohle za holý nesmysl?,řekl nazlobeně a chodil nervózně sem a tam.

Co si Joseph nevymyslí, vyhrkla jsem nevěřícně. To nevadí miláčku, budeme si psát. Nic jiného nám ani nezbývá, no tak usměj se na mě broučku zvedla jsem se a objala ho kolem krku. Na tebe se nejde neusmívat lásko moje, zašeptal mi do úst, jenž zajal v láskyplném políbení. 

Počkej Michaeli, ale jak to uděláme, když se budete přesouvat z místa na místo?, odtrhla jsem se od jeho sladkých rtů až se Michael zamračil. Rozpis měst budeme vědět dopředu, v každém dopise ti napíši novou adresu, kde se budeme vyskytovat ano zlatíčko? Neměj z ničeho strach, budu sice daleko, ale zároveň stále s tebou, tady, položil dlaň na místo, kde mi prudce tlouklo srdce.

Jak se vůbec tvářil Joseph, když si mu oznámil, že Marion odletěla do Ekvádoru?, vzpomněla jsem si na nedořešenou záležitost. No překvapilo mě, že to vzal tak klidně. Řekl jsem mu, že jsme se s Marion rozešli v dobrém, že zůstáváme přáteli. Nic moc mi na to neřekl, jen, že to tušil, pokrčil rameny Michael.

Randy je na tom podstatně hůř, pokračoval a já mu povzbudivě stiskla rameno. Stále je zavřený v pokoji a nikdo neví proč. Krom mě, tebe a La Toyi samozřejmě. Máma si myslí, že je to kvůli tomu incidentu s Tommym, a já jí to nemůžu všechno říct, i kdybych chtěl. Za prvé by se to všechno dozvěděl Joseph a za druhé, tohle musí říct mámě sám, pokud bude chtít.

A co se týče nás Kate, slibuju ti, že po turné naši situaci už naplno vyřešíme, nikdy se tě nevzdám lásko moje, přiblížil se k mým rtům ale zastavila jsem ho vsunutím ruky mezi naše ústa. Slibuješ, že už se nebudeme skrývat Michaeli? ...Nikdy Kate, naší lásku nemůže nikdo a nic rozbít, než se naděješ, budeš mě mít u sebe. Už napořád...

Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a nežně ho políbila. Miluju tě ty můj poklade, víš vůbec jak moc? Taaaaaaakhle moc, roztáhla jsem ruce a v tu chvíli se Michael začal hrozně smát. Jsi úžasná zlatíčko, ale já tě miluju víc, víc a víc . No prostě nejvíc na celičkým světě. Strašně nerad tě opouštím, ale na další turné, jestli teda ještě nějaké bude, pojedeš semnou. Slibuju, usmál se a objal mě.

Celý zbytek dne jsme lenošili, procházeli se a nakonec se pomilovali na opuštěné louce. Řekla bych, že pokud nebudeme mít oba zápal plic tak to bude neuvěřitelnej úspěch. Vždyt je skoro konec září, a teplo zrovna moc není. Kort takhle večer. Prostě se to zas zvrtlo. Z jemného polibku, se staly dva, ze dvou něžných pak tři vášnivé a pak už jsme přestaly přemýšlet. Jako vždy.

Tak hrozně ráda bych uměla zastavit čas. Zrovna teď v tuhle chvíli, když jsme v ruku v ruce pomalu přicházeli do naší ulice. Do černočerné tmy zářily starobylé lampy a osvětlovali naše již smutkem zahalené obličeje. Otočila jsem se k Michaelovi čelem a objala jsem ho. Budeš mi moct chybět lásko, zašeptala jsem se rty zabořenými na jeho krku.

Neplač miláčku, prosímtě, šeptal a hladil Kate zádech, když cítil jak mu svými slzami máčí košili. Lásko neměl bys mě tady takhle objímat, odtáhla jsem se od něj, mohl by nás někdo vidět a ....Už sem nestačila nic říct.

Michael si mě k sobě znovu přitiskl a vášnivě mě políbil na ústa. Stáli jsme v měkkém světle pouliční lampy a líbali se. Co na tom, že se za námi rozprostírali již naše domovy. Držela jsem se Michaelovi košile a tiskla se k němu, jako kdybychom byly na celičkém světě úplně sami. Naše jazyky se znovu setkali ve svém již naučeném tanci a my se od sebe dlouhou chvíli nedokázali odtrhnout.

Netušíc jak dlouho tam takhle stojíme v objetí jsme se od sebe odtrhli. Zprudka jsme dýchali a zírali si do očí. Co blázníš Michaeli?, vyhrkla jsem a popadala dech. Srdce mi stále tlouklo jako splašené z polibku i ze strachu. Promiň miláčku, nedokázal sem ovládnout svojí touhu. Je mi už upřímně jedno, jestli nás někdo viděl. Nemáme se za co stydět, přiblížil se ke mě a znovu mi jemně přejel po rtech.

Miluju tě , zašeptal a já mu polibkem odvětila. Taky tě miluju...

..............................................................................................................................

Ráno jsem se probudila z krásného snu. Snu, který bych si přála , aby se stal skutečností. S Michaelem jsme běželi po nějaké zahradě, rozesmátí, ruku v ruce a před námi děti. Naše děti. Víc sem si nepamatovala, ale bylo to krásné. Jenže jsem se začala probouzet do reality. Prudce jsem otevřela oči a vylítla z postele.

Dnes odjíždí. Jukla jsem na hodiny jenž ukazovali za 5 minut sedm. Oblékla jsem se, umyla , hodila na záda školní baťoh a před půl osmou vyšla. Michael to odhadl dobře, když říkal, že budou odjíždět zřejmě dřív než já vyrazím do školy. Stáli před minibusem a nakládali všechny své věci. Chvíli jsem je pozorovala a za chvíli všichni nasedli. Michael jako jediný si všiml mé siluety na schodech téměř ukrytou za stromy a očima mě naposledy políbil. 

Upřeně jsem mu hleděla do smutných loučících se očí a po tvářích se mi spustili proudy slz. Naposledy jsem zahlédla jeho obličej a autobus zmizel v dál. Zůstala jsem šokovaně sedět, když sem spatřila na chodníku stojícího Josepha Jacksona. Jak to, že s nimi neodjel? Vrtalo mi hlavou. Když autobus zmizel z dohledu, následoval Catherine  zpět do svého domu domu. 

Vyšla jsem ze svého úkrytu doprostřed silnice. Slzy mi máčeli tváře, vítr mi čechral vlasy a já s krvácejícím srdcem doufala, že se vrátí co nejdříve. Dívala jsem se na místo, kde jsem naposledy zahlédla autobus. Brzy budeme zase spolu lásko.

Netušila jsem jak moc sem se zmýlila......