86. kapitola - Krutá minulost..

Michael uvolněně otevřel dveře,  ale obrázek, který se mu naskytl způsobil, že měl znovu tělo jako na trní. Kate se skláněla nad jeho postelí a zřejmě přebalovala jeho malou dcerku, dle výskajících radostných zvuků, které se rozléhali po pokoji.  Michael musel několikrát zamrkat, aby se ujistil jestli se mu to jen nezdá. Jenže nezdálo. Opravdu tu byla. Teď a v jeho ložnici. 

Skláněla se nad Paris a snažila se jí přebalit. Obě se smáli a Michael rychle zavřel oči do kterých se mu začali drát slzy. Bože, jak dlouho neslyšel její smích. Nádherný jako když na začátku jara zpívají ptáci. Nikdy na její zvonivý hrdelní smích nezapomněl. Jak by mohl? Celý život mu zněl v hlavě.

Kaštanově hnědé vlasy jí splývali po zádech. Tenké provázky napovídali tomu, že jsou čerstvě umyté. Světlou blůzku měla zmáčenou od vody, jenž na místech kde měla spadané vlhké vlasy jí prosvicovala kůže. Michael se nemohl vynadívat na její útlou postavu, a oči mu sjeli ještě níž.

Bože proč tehdy nechali svojí lásku umřít? Proč odešla? Vždyť mohli mít spolu plno dětí, vzít se a být šťastní. Tak to přece chtěli oba. Tedy alespoň si to myslel. Ale mnohem později pochopil, že Kate o tohle nestála. Jen on sám.. a na to nestačil.

Vzpomněl si na den, kdy plný lásky a neskutečného štěstí zaplul do klenotnictví vybrat Kate prstýnek. Tehdy se rozhodl, že s ní chce strávit zbytek života. Naplánoval si všechno. I žádost o ruku. A jak to dopadlo. Štěští a láska kterou cítil, splaskla hned poté co se po koncertní šňůře vrátili do Gary. Nečekal, že bude pryč tak dlouho a odloučení od Kate nesl velmi těžce.

Ale místo její láskyplné náruče tam našel jen prázdnotu. Stesk a bolest udělali své a on se uzavřel přede všemi, kteří ho měli rádi. Silou vlastní vůle se z toho dostal a naplno se začal věnovat další své obrovské lásce. Hudbě. Vkládal do ní všechno. Svoje pocity, vzpomínky, slzy, utrpení i smích. Vždy skládal podle toho jak se cítil.

Všichni si mysleli, že se z toho dostal. Ale nikdy to nebyla úplně pravda. Lise anii Debbie nemohl lhát. Spojil s nimi svůj život a nechtěl před nimi nic tajit. O Kate jim vyprávěl jako o své kamarádce z dětství i jako o své první lásce. Jen důvod rozchodu jim nikdy nemohl přesně říct. Sám ho neznal.

Tehdy toužil jen po ní. Nedokázal si představit, že by někdy svůj život sdílel s někým jiným. Představoval si Kate s těhotenským bříškem, kde by pod jejím srdcem rostl nový život, který spolu stvořili. Jejich vlastní dítě. Tehdy si slíbil, že nikomu nedovolí , aby mu ji vzal. Turné ho nabilo takovou energií, kde si uvědomil , že dokáží spolu bojovat proti svým rodinám.

Ale všechno nakonec bylo pryč.

Proč na tohle vzpomínat? Zbytečně mě to zraňuje, uvědomoval si Michael ale nedokázal tomu zabránit. Vzpomněl si co mu řekla Debbie v den, kdy se rozvedli. Michaeli, já vím, že si tu dívku nikdy nepřestal milovat...

Mohl jsem to popírat jak bych chtěl, ale měla pravdu. A jako by to osud zařídil, vrátila se.

Přesně v ten den, kdy soud rozvedl jeho manželství s Debbie. Uvědomil si, že ač zároveň cítí vztek, pohrdání a bolest, tak pociťuje něco co se až nebezpečně přibližuje k pocitu štěstí. Ale je to jen z toho důvodu, že ji spatřil po tolika letech. Nic víc, nic míň, ujišťoval se.

Jenže sám o tom přesvědčený nebyl, když teď mlčky stál za jejími zády a pozoroval každý její pohyb. Když se její vlasy svezly na jednu stranu a odhalili její dlouhý štíhlý krk, celý se napjal. Vzpomněl si,  že přesně tam, na pravé straně krku těsně za uchem má velmi citlivé místo. Pamatoval si, že jakmile jí rty přejel po tomto něžném místě, úplně roztála.

Funguje to ještě? .... Dlouho se nerozmýšlel a vykročil vpřed.

..................................................................................................................................

Ty máš hlásek jak píšťalka ti řeknu, usmívala jsem se na výskající děvčátko a snažila se jí přebalit. Snad sem nezapomněla. Chytla jsem jí za obě dvě nožičky a nadzvedla jí. Ryhle jsem jí pod zadeček vsunula plínku a mise byla dokonána. Tak jsme to spolu zvládli princezno, dala jsem jí pusinku na čelo a Paris mě obměnila svým krásným úsměvem.

Pohled na malou mě ale zevnitř zžíral jako kyselina. Všechny mé vzpomínky se vraceli společně s tím, jak se usmívala, pištěla a kopala nožičkama. Bolelo to. V očích se mi znovu nahromadili slzy, které sem se snažila zastavit. Neúspěšně.

Za svůj život sem poznala co doopravdy znamená slovo bolest. Naprostý pocit beznaděje, zloby i slz. A ne jednou. Pocítila jsem bolest takové síly, že se mi už nechtělo žít. Byla jsem vnitřně zlomená a prázdná. Naprostá lidská troska. Neměla jsem nic a nikoho. Ze dne na den. Až Livie mě vzala pod svá ochranná křídla a pomohla mi tak jako nikdo předtím. Ani neumím vyjádřit jak moc pro mě znamená. 

Když tehdy Michael odjel probrečela jsem spousty nocí, i když sem věděla, že se vrátí. Jednoduše a prostě...stýskalo se mi. Uvědomila jsem si, že je to člověk, se kterým chci prožít zbytek života. Ať to stojí co to stojí. Navzdory našim rodinám a názoru ostatních. Věděla jsem, že by náš život nebyl zrovna jednoduchý, ale co naplat. Milovala jsem ho víc než vlastní život. To byla jediná pravda, kterou jsem se rozhodla řídit.

Jako na jehlách jsem čekala na každý jeho dopis. Ve škole jsem nepřítomně vysedávala a nemohla se dočkat až vyučování skončí a já se budu moci rozeběhnout k naší schránce, kde už na mě určitě čekali Michaelova úžasná slova. Jenže jednoho dne chodit přestali. Měla jsem o něho strach a nevěděla jsem, jestli se mu třeba něco nestalo. Vždyť sem mu nemohla ani zavolat a každý den sem trnula hrůzou.

To sem ale netušila, že v tu samou chvíli, co jsem se pro něj trápila, zapomněl. Konečně byl šťastný. Nezapomenu na slova, která se mi vryla do srdce a zanechala tam hluboké jizvy, o nichž sem pochybovala, že se někdy zahojí. 

V tu chvíli mi otec oznámil, že se stěhujeme z Gary. Vnitřně zlomená jsem ani nic nenamítala. Jen sem si zbalila věci a po pár dnech jsme s otcem odjeli z míst, kam už sem se nikdy nehodlala vrátit. Neptala jsem se ho na nic, nevěděla jsem ani kam pojedeme. Bylo mi to naprosto jedno. Chtělo se mi umřít, ale nemohla sem tátu nechat samotnýho.

Jednou večer, když sem seděla schoulená v křesle polorozpadlého pokoje, jenž jsme v rychlosti sehnali v chátrajícím hotelu, zamnou přišel otec.

Je mi to všechno moc líto holčičko moje, ten kluk nebyl pro tebe, zapomeň už na něj , pohladil mě po vlasech a díval se na mě. Nevěřila jsem mu to. Vždycky byl proti Michaelovi. .

Nikdy si ho neměl rád tati, nikdy, takže mi prosímtě nelži, křičela jsem na něj plná bolesti. Milovala jsem ho víš? Jenže tys to nikdy nechtěl pochopit tati. Ani si se o to nikdy nesnažil, a ty si celou dobu věděl, co k němu cítím. Vím to, hlesla jsem a znovu se rozplakala. Ano věděl, došlo mi to Catherine. Říkal sem ti, že tě ten kluk jednou zničí a ty si mi nevěřila. A vidíš, měl sem pravdu jako vždy, začal zvyšovat hlas i on.

Nechtěla si to slyšet a tady to máš. Ale teď už jsme od rodiny Jacksonů tak daleko, že už ani jednoho z nich nikdy nespatříš, o to se nemusíš vůbec bát, zasyčel otec nenávistně až se mi udělalo zle. Jak může být tak plný zloby? Hodlala jsem se bránit. Ani nevíš jak se mýlíš tati, křičela jsem na něj jako smyslů zbavená. Vím jak si je všechny nenáviděl a stále nenávidíš, ale věř mi, že jejich tváře tě budou strašit i ve snech.

Takhle jsme na sebe křičeli ještě dobrých pár minut, až nakonec otec vybral nějaké peníze z hrnečku, které sem tam schovávala pro naše další " bydlení " a vypochodoval ze dveří. V ten den jsem pro něj přestala být dcerou.

Od té chvíle už semnou nepromluvil. Žili jsme jako dva naprosto cizí lidé v jednom pokoji. Vůbec si neuvědomoval jak moc v tomhle těžkém období potřebuju tátu. Několikrát sem se s ním snažila promluvit, ale neodpovídal. Nenáviděl mě. Pil ještě víc než předtím. Byla jsem naprosto opuštěná a sama. Až Livie, která nám ve svém penzionu nabídla bydlení se mě ujala. Stali jsme se dobrými přítelkyněmi. Pomáhala mi naprosto se vším.

Když jsem jednoho dne otce našla mrtvého, zhroutila jsem se. Ale musela jsem se vzchopit. Nebyla jsem už sama...

Bože už ne, třela jsem si spánky a snažila se uzavřít svoje myšlenky, jenž zabloudili do míst, na které jsem už nikdy nechtěla vzpomínat. Otřela jsem si slzy a znovu jsem se usmívala na baculatou tvářičku malé Paris. V tom sem ale cítila něco zvláštního. Nejsme tu sami. Moje podvědomí bylo správné. Otočila jsem se při lehkém zavrzání podlahy.

Ohromeně sem se otočila a zírala do tmavých očí, které mě tiše pozorovali..