85.kapitola - Úsměvné překvapení..

Ty kňouravé zvuky u mé postele vydávala malá Paris. Seděla na zemi a zkoumala mou tašku. Vytahala všechno co svýma malýma ručičkama utáhla a aby toho nebylo málo podařilo se jí otevřít i mou kosmetickou taštičku. Takže si dokážete živě představit, jak asi vypadala.

Naštěstí stačila vytáhnout jen krém, který ale měla všude kde se dalo. Na vláskách, ručičkách, šatičkách i obličeji. Když spozorovala, že jsem jí objevila, vykulila svá modrá kukadla a s úsměvem začala žvatlat. Pokoušela se postavit na nožičky, ale zase padla zpátky na zadek. Začala nabírat a tak jsem vstala a došla k ní.

Zvedla jsem jí do náruče a houplala jí. Ty seš ale zlobivá holčička, kdepak máš tatínka? Že oni ani neví, kde jsi?, mluvila jsem na ní, zatímco mě stačila ozdobit taky svou " bílou polevou ".

No zlatíčko, vypadá to, že budeme muset do vany obě, smála jsem se, když jsem viděla její šťastný úsměv potom, co mi opatlala obličej. Zavýskala, když slyšela slovo vana a tleskla ručičkama.

Tak pojď ty šmudlinko, vzala jsem si dva čisté ručníky, položené na posteli a odešla s malou do koupelny. Nemýlila jsem se. Paris milovala vodu. Jen co jsem napustila trochu vody do vany, pištěla radostí a po chvíli byla voda skoro všude jen ne ve vaně. Byla jsem umytá dřív, než ona sama.

Podala jsem Paris malou lahvičku s mýdlem, abych jí na chvilku zabavila a mohla jí umýt vlásky. Brebentila si a vůbec jí nevadilo, že jí musím hlavičku umýt několikrát, abych ten krém dostala dolů. Sama jsem si hlavu umyla dokud Paris hra s malým flakonkem bavila.

Půjčíš mi tu lahvičku broučku?, natáhla jsem k ní ruce a ona mi jí s radostí podala. Roztáhla pusinku do sladkého úsměvu, který se mi vryl do srdce. Přesně takovýhle úsměv, jsem kdysi vídávala denodenně. Bolest se mi rozlévala po těle a já se snažila zatlačit slzy. Vždy, když sem vzpomínala, tělo jsem měla zaplavené jako v agónii. Proč se to muselo stát? ..Byla to jen moje chyba...

Paris na mě kulila očka a zavýskala, když sem si jí chvilku nevšímala. Zahnala jsem chmurné myšlenky, nalila si trochu mýdla do dlaní a omývala jsem její drobné tělíčko. Když byla úplně čisťounká, osušila jsem jí, zabalila jí do ručníku a vydala se s ní na chodbu. No zlatíčko, teď mi musíš říct, kde máš pokojík, abychom ti mohli vyměnit plínku.

Paris ukázala hned na první dveře kolem kterých jsme prošli, takže sem si uvědomila, že takhle tu budeme dlouho. Zlatíčko seš si jistá, že tohle je tvůj pokojík?, smála jsem se, když ručičkama mávala na dřevěné dveře, jen co jsme vyšli. Dobře tak ať je tedy po tvém, vyzkoušíme to, pohladila jsem jí po buclaté tvářičce a stiskla kliku.

Vešli jsme do obrovského pokoje, plného světla, obrazů a krásného nábytku. Rozhlížela jsem se okolo sebe a ucítila zvláštní vůni. Najednou jsem si byla téměř jistá, že tohle je Michaelova ložnice. Nohy jsem měla najednou jako ze dřeva a nemohla jsem se ani pohnout. Jen jsem vdechovala jeho jemnou přirozenou vůni a zavřela oči. 

Okna byla otevřená dokořán a já si najednou uvědomila, že by Paris mohla lehce nastydnout. Položila jsem jí na obrovskou postel a rozhodla se porozhlídnout po nějaké té plínce. Nechtěla jsem se tam Michaelovi prohrabávat věcmi nebo šuplíky, takže jsem jen prošla pokoj jestli nejsou položené někde na vrchu.

Aaa tamhle je máme beruško, rozeběhla jsem se k oknu, kde u stolku leželo pár vypraných hadrových plínek. Popadla jsem jednu a vrátila se k malé. Až tě přebalíme a oblečeme tak půjdeme za chůvou a za tatínkem ano? Paris se rozzářili očička a začala žvatlat.

Ta-ta, ta-ta , brebentila a usmívala se jako sluníčko. No ty seš šikulka, usmívala jsem se na ní, už umíš říct táta. To už seš veliká holčička, pochválila jsem jí a pohladila po stále vlhkých kudrlinkách, které jí povlávali kolem buclatého obličeje.

Určitě mají o tebe strach. Ale nesmíš nikomu říct, že jsme byli v tatínkovým pokoji, moc by se zlobil víš?, přiložila jsem si prst před ústa, a Paris dostala další záchvat smíchu.

.................................................................................

Aniž bych to tušil, upletl sem si na sebe pěkný bič. Sakra kdo mi teď poradí co dělat? Já sám nevím, kál sám sebe Michael. Stál pod sprchou, jenž mu měla pomoci k uvolnění svalů. Místo toho myslel na Kate, a bylo to ještě horší.

Když ho tehdy před osmnácti lety bez vysvětlení opustila, cítil tak palčivou bolest v srdci, že najednou neměl proč žít. Pár měsíců chodil jako tělo bez duše. Na každého štěkal, byl stále zavřený v pokoji a jeho manažer i rodina ho měli už doslova plné zuby. Nikomu neřekl, proč se tak chová. Ale oni měli jasno. Chybí mu Marion. Jen La Toya s Randym věděli všechno a snažili se ho vždy nějak rozptýlit.

Ale jednou z ničeho nic přišel na večeři, aniž by to kdokoliv z rodiny čekal.

Koukali na něj jakoby nevěděli jestli se dívají na ducha nebo ne. Michael dělal jakoby nic a nandal si na talíř. Tehdy se rozhodl, že Kate už je minulostí. Odešla beze slov, aniž by pořádně věděl proč. Ale on to vlastně věděl. Mohla mu to říct hned, a ne ho tak krutě odkopnout.

Čekal na každý její dopis a když mu víc jak týden žádný nepřišel, bylo mu to divné. Pak už mu nepřišel žádný a on bez sebe strachy jí zkoušel zkontaktovat telefonem, který si půjčil od jednoho z fanoušků. Ale telefon měla hluchý.

Srdce mu krvácelo vlastně po celý život, ikdyž se už dvakrát pokoušel být šťastný a mít vlastní rodinu. S Lisou jim to nevyšlo, což Michaela moc mrzelo. Rozumněli si v začátcích vztahu i manželství, ale přes rozpoluplné názory spolu nemohli už dál být.

Až s Debbie si myslel že bude šťatsný po celý život. A jak se mýlil. Nedávno se rozvedli. Ale děti co mu porodila, jsou to nejkrásnější v jeho životě.

Už ani nedoufal, že by Kate mohl ještě někdy v životě spatřit. Netušil jak moc se změnila její tvář, kde žije a s kým. Nevěděl o ní absolutně nic od doby, kdy odešla jako mladá dívka se svým otcem z Gary.

Ale ona se nezměnila. Alespoň její tvář ne. Pořád stejně krásné hluboké oči, tmavé zvlněné vlasy dopadajíc na ramena a štíhlá postava. Bylo to jakoby se znovu vrátili zpět do svého mládí. Vypadala stejně jako kdysi. Zatímco on ne. Byl si vědom toho, že to pro ní musel být šok, když ho viděla.

Netušil co si Kate myslí. Když se viděli naposledy o Vitiligu neměl ještě ani páru. Vzpomněl si na den před odjezdem, když mu Kate odhalila skvrny na boku a hrudi. Tehdy to nebral jako nic vážného, ale nakonec se v těch na pohled obyčejných flecích, o nichž si myslel, že je jen obyčejný pigment, skrývala krutá pravda.

Trpíte kožní chorobou zvanou Vitiligo. Trpí jí asi 2% světové populace, a vaše kůže se změní do pár let nepoznání. Bude blednout, vzpomněl si na slova specialisty, kterého si díky blízkým přátelům vyhledal. Tehdy začal trpět depresemi a nevěděl co dělat. Styděl se za to, že jako afroameričan bude mít bílou pleť, ale naučil se s tím žít.

Kate se ho zatím na nic nezeptala, a její otázku čekal každou chvílí. Ale třeba jí to ani nezajímá, možná je nakrmená bulvárem jako spousta dalších lidí po celém světě, uvědomil si smutně. Bylo mu to líto. Co kdy komu udělal, že musí stále tak trpět? ...Ale Kate viděl poprvé teprve před dvěma dny, takže času na vysvětlování bude dost.

Mohla by se naskytnout příležitost i k tomu, aby mu vysvětlila proč. Proč ho tehdy opustila. Na jednu stranu pravdu znát nechtěl, ale srdce mu křičelo tou otázkou stále dokola.

Vybavilo se mu dnešní dopoledne, kdy na něj tak prudce reagovala. Kdyby jí byl lhostejný tak ho odstrčí a s nadávkami odjede. Ale ne.

Chvěla se jako tentokrát. Jasně cítil její touhu a když přitiskla svoje měkké rty na jeho, málem se mu z toho podlomila kolena. Pořád cítil její smyslnou ženskou vůni a dotyk jejích úst. Musím vědět proč to udělala, řekl tiše a vylezl ze sprchy. Nakonec mu docela pomohla. Alespoň si trochu utřídil myšlenky. Ano Kate je minulost, kterou už nikdy neoživí, ale to neznamená, že nechce vědět pravdu. Ale na to je ještě dost času.

Usušil se a hodil na sebe jen župan, jelikož si uvědomil, že čisté oblečení si zapomněl v pokoji. Když uvolněně otevíral dveře koupelny, netušil jaké překvapení se mu naskytne...