Laneey | 14. kapitola - Uvidíme se zítra..

" Let do Monte Carla "  je přesunut na 6:00 ráno...rozlehlo se halou a já nafrčeně usedla do čekárny. Zase zpoždění , to snad není pravda, to je pokaždé , prohlásila Marion, která narozdíl ode mně lítání milovala. Odmalinka poznává celý svět a letadlo je takovým jejím " druhým " domovem. Procestovala již takových zemí, o kterých se mi ani nesnilo.

Nechápu proč se mnou trčíš na návrhářství Marion, zasmála jsem se, když jsem viděla její znuděný obličej. Měla by jsi dělat letušku, vždyť si sama říkala, že by tě to bavilo.    " Ale, Kate " , vždyť jsme si slíbili, že si spolu zavedeme butik, vlastní značku ..mě to baví , odpověděla mi s mrknutím, ale já věděla , že létání je pro ní vášní, která nikdy neuhasne.

Po 4 hodinách...

Vítejte v Monte Carlu slečny, pozdravil nás pohledný mladý francouz s našimi jmenovkami v rukou. " Dobrý den ", pozdravily jsme naráz. Odvezete nás do hotelu?? zeptala se ho Marion. " Je mi líto slečny" , ale díky tomu, že měl váš let zpoždění tak jedeme přímo do Prady. Obě jsme po něm hodily ukřivděný pohled a s hladovějícími žaludky jsme nastoupily do přistavené limuzíny.

Celé 2 týdny probíhaly stereotypně. Na spánek jsme měli jen 6 hodin jinak jsme stále jezdily po módních přehlídkách, procházely butiky a pomáhaly sestavovat nové kolekce. Už jsem se těšila hrozně domů. Nenáviděla jsem, když jsem musela jet do cizího prostředí, ale pokud chci jednou dosáhnout svého cíle absolvovat to musím. Neměli jsme čas se podívat po městě ani jsme si nezastihly nic nakoupit.

Za 2 týdny...

Dva týdny uběhly, i když mě osobně velmi pomalu. Gary jsem si za těch 7 let zamilovala a místní lidé mi scházeli. Ale nejvíc táta a Michael. Hleděla jsem z okýnka na mizející runway. V letadle jsem nikdy nemohla usnout jak jsem byla nervózní , ale Marion usnula hned po vzletu. " Jako vždy " , pronesla jsem s úsměvem na rtech s pohledem na její vlídné tváři. Sledovala jsem okolí a nakonec se začetla do časopisu, který byl v letadle k dispozici.

" Tak drazí cestující přistáváme, doufám, že jste měli příjemný let " , rozlehl se letadlem příjemný hlas pilota, na který jsem čekala jako na smilování. " Díky bohu" , oddechla jsem si a Marion zavrtěla hlavou. " Já nechápu co ti na létání tak vadí, je to bezva, skvěle se odreaguješ " pronesla Marion . " Joo odreagování jo? " , vždyť jsme prolítly asi třemi místy se silnými turbulencemi a ty to mu říkáš bezva odreagování? jak pro koho, odvětila jsem se smíchem.

Musím zavolat Michaelovi máme jít dnes večer k Johnovi, vyhrkla jsem vyplašeně. Marion se na mne zkoumavě podívala. " No , slíbila jsem mu " , že zavolám až přistaneme, vysvětlovala jsem , když jsem její pohled zachytila. " No vždyť já nic neříkám " .

" Michaeli" ? Ahoj už jsem dorazili, drmolila jsem do telefonu . Chvíli bylo ticho... " Ahojky Kate " , řekl Michael , ale znělo to jakoby neměl vůbec radost , že mu volám. Stalo se něco? , zeptala jsem se.  Něco doma? ..." Ne" , řekl jen ale mlčel dál. " Jsem rád, že si mi zavolala, stýskalo se mi Kate " , řekl po chvíli už jemněji.  " Ale? " , nadhodila jsem, jelikož sem čekala vysvětlení a něco mi říkalo, že se mi to nebude líbit. 

Kate, já vím, že jsme měli jít dnes k Johnovi, ale nejde to..Lerry nemůže jiný den než dnes, a za týden je uzávěrka, musíme album ještě dopilovat a....   " Já to chápu Michaeli , to je dobrý  " , skočila jsem mu do vysvětlování a  co nejpříjmnějším hlasem mu odpověděla, aby nepoznal jak jsem zklamaná. " Kate, já vím, že tě to mrzí, ani netušíš jak moc to mrzí mě, ale zítra nezapomeň na oslavu, uvidíme se tam, řekl a smutný hlas vystřídal zase nadšený. 

" Jaká oslava " ? , zeptala jsem se nechápavě.   " Teda Kate " , vždyť si připravovala tisíce pozvánek a teď se mě zeptáš jaká oslava? , naznačil mi a smál se jako kdybych řekla vtip týdne. " Panebože " , já zapomněla. Zítra je to 200 let  od založení městečka. Uvidíme se tam ne? , ujišťoval se Michael. " Samozřejmě " , potvrdila jsem.

Pomalu jsem se blížila k Marion, která zrovna vyzvedávala naše kufry. " Tak co? "  zastavíte se dnes u Johna? jestli jo potřebovala bych ... Ne nejdeme tam, skočila jsem ji do řeči. " Mrzí tě to viď? " soucitně vzdychla a já ucítila její objetí ...sakra to je to na mě tak vidět? ..ještě nemají hotové album? pokračovala .." Jo " , uzávěrka je za týden a Michaelův manažer má volný pouze dnešek, odpověděla jsem co možná nejklidněji, ale uvnitř mě to doutnalo.

Letištní taxi mě odvezlo přímo před náš dům a řidič byl až tak ochotný, že mi odnesl i kufry ke dveřím. No moc často se to nestávalo a já kufry vždy táhla sama. Poděkovala jsem mu a dala celkem vysoké dýško.

Tááák a jsem konečně doma, pomyslela jsem si s radostí. " Tati" , si doma? ...prohledala jsem celý dům, ale nikde nikdo. Zneklidnil mě , ale velký nepořádek po celém domě. Najednou jsem slyšela vrznutí vchodových dveří . " Zlatoo" ? ty už si doma ? ..." Tatí" , vypískla jsem a pověsila se mu okolo krku. " Chyběla jsi mi holčičko moje" , pronesl procítěně , ale z jeho úst , sem cítila zase alkohol. Nechtěla jsem se dnes hádat, a tak jsem mu nic nevyčítala.

Vyprávěla jsem mu o Monte Carlu, i když nevypadal, že by ho to bavilo.  Půjdeme zítra spolu na tu velkou slavnost jo? , řekla jsem mu , ale neslyšel mě jelikož tvrdě usnul. Přikryla jsem ho a sama šla do pelechu. No doufejme, že zítra mi celý den nikdo a nic nezkazí....