Laneey | 50. kapitola - Co s námi bude?

Michael procitl z nepříliš hlubokého spánku při šramotících zvucích , které doléhaly z venku. Bolest hlavy nepřestávala být zničující  a nedovolila mu spát.

Jestli zase Jermaine šplhá po té maminčiné ozdobné kovové mřížce tak ho přerazím. Vyskočil z postele a vydal se zvědavě k oknu. .

Kate??..., vyhrkl , když  k jeho velkému překvapení lezla k němu nahoru. Udivilo ho to, když si uvědomil její strach z výšek. Rychle okno otevřel, aby jí pomohl dovnitř.

Kate, probůh co to tu...PSST!! , napomenula jsem ho tiše. Přece nemusí všichni vědět, že se tu k vám dobývám. Tvůj otec by mi teda dal...Konečně jsem se vyškrábala nahoru, a z hluboka sem si oddechla. No , snad mě nikdo neviděl. Michael mě chytl za paže a vtáhl mě dovnitř.

Zadívala jsem se do jeho horečkou skleněných očí v nichž se odráželo překvapení.  Proč si přišla??...

Teda, Michaeli.., to se musíš ptát ? Přišla jsem tě přece vyléčit, zašeptala jsem a naklonila se k jeho rtům.

Ale, ale ?...tak vyléčit jo? nadzvedl udiveně obočí a odtáhl se. Vždyť si mě poslala domů s tím, že se mám léčit sám. Udělal jsem si čaj a zalezl do postele. Vídíš?? Umím se o sebe postarat sám, takže si sem šla úplně zbytečně...

Podle prázdného výrazu v jejích očích poznal, že to asi přehnal. Něchtěl ji urazit nebo vyhnat. Panebože , to ne. Jen poškorpit...

Pustila jsem ho a zle se na něj podívala. Ty jsi ještě uraženej? No tak fajn, jak chceš. Já vlastně vůbec nechápu, co mě to napadlo, lést sem nahoru s tím, že ti jdu pomoci! Máš vlastně úplnou pravdu, tak se tu v horečce plácej sám a já jdu zpět k sobě domů. , vyhrkla jsem naštvaně , ale spíše mě to mrzelo, než naštvalo. 

Pche ..!! Já se mu vnucovat nebudu. Otočila jsem se zpět k oknu a chystala se na infarktový sestup. Jestli slítnu, má mě na svědomí, pomyslela jsem si uraženě a zahákla jednu nohu do mřížky.

Neblázni broučku..., zaslechla jsem těsně za sebou Michaela.  Ne ! , Já jdu domů, vyštěkla jsem rozhořčeně a snažila se setřást jeho dlaně ze svých boků. Prosímtě Kate..potichu, nebo sem někdo přilítne a mě praskne hlava.

" Promiň " , zakryla jsem si nezbedná ústa, když jsem si uvědomila , kde to vlastně jsme. Otočila jsem se zpět k oknu a chtěla pokračovat v sestupu. Zadívala jsem se dolů a udělalo se mi zle. Tohle nemůžu..., pomyslela jsem si. jak jsem tohle mohla vylést? Ne, já tu teď nezůstanu, přece se neshodím..

Vycítil jaký má strach , vždyť už odmalinka měla hrůzu z výšek. S úsměvem si vzpomněl , když poprvé měla vylést do skrýše v lese. Ale taky je tvrdohlavá jako mezek, a uvědomil si, že musí jít na ní jiným způsobem. Vzal ji do náruče a ztrhl jí zpátky tak rychle, že nestačila nic říct.

Ty máš ale způsoby, čertila jsem se , ale na druhou stranu , jsem za to byla ráda. To jsem zvědavá jak se odtamtud dostanu, protože dolu to teda neslezu.

Michaelův obličej byl úplně rudý a sálal horkostí. Sakra, zlato, ty máš ale pořádnou teplotu, pohladila jsem ho po rozpálených líčkách a odvedla ho k posteli. Promiň , mi to miláčku , já jsem tu na tebe tak nepříjemná a ty mezitím trpíš.

Michael vyčerpaně padl do chladivých peřin a zavřel oči, jenž ho šíleně pálily. Zůstaneš tu semnou??, zeptal se tiše a vyhledal Kateyinu dlaň, aniž by se na ní podíval. Samozřejmě lásko moje, zašeptala jsem mu se rty na jeho rozpáleném čele.

Michaeli? ...Hm...Vezmi si prosímtě , ještě prášek , ano?  Uleví se ti...Podala jsem mu sklenici s vodou,čekajíc další hádku a přemlouvání. Ale nic z toho se nedělo. Dobře broučku...už ani nemám sílu ti odporovat, zachraptěl..

Zamyšleně jsem seděla v tmavém pokoji, jenž byl ozářený jen lampou z ulice. Objemné křeslo vedle postele bylo sice pohodlné , ale spát jsem nemohla. Stále jsem musela myslet na všechny ty problémy okolo nás. Ale hlavně na jedno jsem nemohla přestat myslet.

Co s námi bude?..s pohledem upřeným na spícího muže na posteli jsem si kladla tuto otázku nejméně tisíckrát, ale nedokázala jsem nalézt odpověď...