13. kapitola - Málo času..

Čas plynul rychlostí světla, ale moc věcí se nezměnilo, až na to, že jsem pomalu dospívala. Chodila jsem do druháku a Michael se po vydání již čtyř sólových desek připravoval na vydání alba , které mu mělo přinést předpokládaný úspěch , takový , aby se dostal do podvědomí větší masy  lidí .....Off the Wall.

Od maminčiné smrti uběhlo 7 let , a já alespoň jednou týdně navštěvovala její hrob. Potřebovala jsem si promluvit, potřebovala jsem se svěřit . Cítila jsem vždy něco zvláštního, jako kdyby mne hladila po vlasech a šeptala mi do ucha uklidňující slova, když jsem potřebovala pomoct. " Ach mami" , tolik mi chybíš vzdechla jsem posmutněle, a koukla na její fotku která se tyčila v rohu modrého mramoru. Vyprávěla jsem jí co se kde děje, co jsem dělala včera apod., jako kdyby tu byla.

" Kate" ? ! , věděl jsem , že tě tu najdu , usmál se na mě Michael. V ruce měl bílou růži, kterou položil k maminčině hrobu. Zrovna jsem na odchodu, šeptla jsem, nechtěla jsem , aby viděl moje slzy.  " Dobře" , půjdeme , pojď, vzal mou ruku a pomalu jsme kráčely ze hřbitova. Neviděli jsme se více než týden, a já si uvědomila jak moc mi chyběl. Ten pocit bezpečí, když mi byl  na blízku,  byl nenahraditelný. Měli jsme na sebe opravdu málo času, a využívali jsme každé volné chvíle, abychom mohly být spolu.

Otec začal po matčině smrti hodně pít, nepoznávala jsem ho. Už to nebyl můj táta, ne ten , kterého jsem znala. Občas jsem z něj měla strach, kolikrát se opil takovým způsobem, že nevěděl kdo je. Občas mě i surově uhodil, ale s tím sem se Michaelovi bála svěřit , ani sama nevím proč.

" Chyběl si mi Michaeli " , řekla jsem mu a zadívala se mu do očí. Opětoval můj pohled a v jeho očích sem spatřila malé plamínky. " Ty mě taky , Kate."   Album už bude brzy hotové, dokončujeme poslední přípravy, co kdyby si semnou zítra jela do studia?? chtěl bych ti všechno ukázat, chtěl bych aby si byla první, která tu desku uslyší, mluvil s nadšením v hlase. Když jsem nic neříkala, zmateně se na mě podíval.

" Promiň " , nemůžu , zítra vyrážím na zahraniční stáž do Prady. Koná se tam velká módní show a Prada nám to platí, musím tam jet. a opatrně jsem se na něj podívala.   To je dobrý , Kate, to chápu, pokusil se o úsměv, ale byl dost křečovitý...Michaeli, vážně mě to mrzí...začala jsem znovu.  " Na jak dlouho jedeš? , zeptal se mě tiše. Asi na 2 týdny, zaslechla jsem jeho povzdech a neměla jsem sílu se mu podívat do tváře.

Ta tvoje škola, co tě vůbec na tom návrhářství tak baví? zasmál se najednou.  " Prostě mě baví oblíkat lidi do svých modelů , co je na tom tak divného? " , řekla jsem jakoby nadřazeně.

   " Ale, vůbec nic " , to víš já módě moc nerozumím, ale doufám, že mi někdy něco spíchneš, navrhl a já to nemohla odmítnout. Jasně , že jo,  budu na tobě zkoušet svoje modely, vyprskla jsem smíchy při představě Michaela v šatech, které jsem zrovna včera dokreslila.

Už je to více než měsíc co jsme si pořádně nepopovídali, nezašli do naší oblíbené restaurace, kterou vlastnil náš starý známý John Rogers. To byl milý chlapík okolo 60 let , který nás vždy moc rád viděl ve své miniaturní, útulné restauraci. Chodíme tam velmi rádi, je to tam jako jedna velká rodina. Všem známý vtipálek kuchař Manny, vždy  usměvavé servírky Victorie a Casey a určitě Johnova žena Marie, která ač svého muže neustále komandovala, v jejích očích byla vidět láska k tomuto muži, se kterým byly svoji již 40 let. To jsem jim opravdu záviděla.

" Tak až přijedeš zajdeme k Johnovi ju? "  určitě už má o nás strach, že jsme se tam tak dlouho neukázaly, nadhodil Michael když jsme beze slova kráčeli dlouhou ulicí  " Už se moc těším" , určitě tam zajdeme co nejdříve, zavolám ti hned jak přiletím jo?  Budu se těšit, a nezapomeň na mě jo? odpověděl mi s mrknutím.  " Zapomenout ? " ,  to se neboj, to bych si nedovolila, odpověděla jsem mu a neudržela smích.

Musím si jít sbalit, zítra odlétáme už ve 4 ráno, vzdechla jsem s obavami. Nesnáším letadla a Michael to moc dobře věděl. V tomhle jsme byly za jedno.   " Opatruj se mi tam " , a já cítila jeho jemný polibek na svém čele. Vychutnávala jsem si tuto chvíli a na mžik zavřela oči. " Budu , neměj strach "  s těmito slovy jsme se rozloučili a já vykročila směrem k našemu vchodu. Ještě naposled jsem se zadívala na jeho vzdalující se postavu a šla si sbalit potřebné věci.