Laneey | 82. kapitola - Neverland

Nervy jsem měla na pochodu už když jsme nastoupili do auta. Můžu tě přijet navštívit, viď Kate?, zeptala se smutně Stephanie, když jsme se loučili. Samozřejmě Steph, ty za mnou můžeš přijet kdykoliv, objala jsem jí. Ale co když se to Michaelovi nebude líbit?, vyhrkla a pak se začala smát.

Vlastně...myslím, že mu to nebude vadit, proč by taky mělo. Vy dva už se znáte, a já jsem tvá kamarádka a zároveň tvá pravá ruka ve firmě. A jen tak mimochodem...velmi ráda ho poznám osobně, zamrkala na mě svýma dlouhýma řasama a úsměv jí rozzářil milý obličej.  Také si myslím, že mu to nebude vadit, přikývla jsem a nasedla do auta. Zatím ahoj Steph, rozloučila jsem se a ještě jí stihla zamávat z auta. 

Jak dlouho pojedeme?, optala jsem se řidiče a nasadila si černé brýle. Necelou hodinku slečno Greenová, odpověděl.

Jsi v pořádku kate? , zaslechla jsem Victora, když po vyřízení několika telefonátů konečně nasedl do auta. Přijdeš mi nějaká nesvá. Ale není se ani čemu divit, když se stěhujeme na pár měsíců do míst, kde nevíme, co nás čeká.

To máš pravdu Victore, ale nedělej si starosti, jsem absolutně v pořádku, ujistila jsem ho a znovu jsem se podívala z okna a věnovala se pozorování ubíhající krajiny.

Cítila jsem jeho něžné doteky a polibky, jenž mi sázel do vlasů. Ležela jsem schoulená v jeho náruči a užívala si naše poslední společné chvilky před nepříliš dlouhým rozloučením.

Budeš mi moc chybět miláčku, ale než se naděješ, budeš mě mít u sebe. Už napořád. Slibuju lásko moje. Já vím miláčku, taky mi budeš hrozně moc chybět, pohladila jsem ho po jemné tváři a zadívala se do jeho čokoládových tůní, které jsem tak zbožňovala. 

Miluju tě Michaeli, zašeptala jsem roztouženě, když mi začal sázet vlhké polibky na krk. Já tebe taky Kate, já taky...na to nikdy nezapomeň, vydechl prudce pod náporem vzrušení, když jsem mu dlaněmi přejížděla po obnažené hrudi. 

Nezapomenu lásko, zašeptala jsem mu do ucha. Poté už jsme nechali promlouvat naše hladová po sobě toužící těla.

Kate? ..Haloo Catherine?, slyšela jsem nějaký hlas, jenž mě volal. Už jsme tady, poznala jsem Victorův hlas a rychlostí blesku jsem se posadila na sedačce. Vyděšeně jsem na Victora koukala a rezignovaně zavřela oči.

Už zase ten samý sen. Proč musí být stále v mých snech? Pořád dokola? Cožpak nestačí, že se vrátil znovu do mého života? Někdy tyto sny zasahovali do mnohem hlubších a intimnějších detailů, proto jsem kolikrát měla strach vůbec usnout.

Ani přinejmenším sem netoužila po snech, které mě vnášeli zpátky do minulosti, která ač se zdála být na první pohled nádherná, neměla pražádnou budoucnost a nejspíš proto skončila krutě.

Spala jsi jako andílek Kate, až mi bylo líto tě budit, ale během chvilky budeme na místě. Co krásného se ti zdálo?, překvapil mě svou zvídavou otázkou, při níž mě polil studený pot. Snad nemluvím ze spaní.

Strašně krásně si se ve spánku usmívala, vypadala si hrozně spokojeně. Takový úsměv jsem na tvojí tváři ještě nikdy neviděl. Tak ti to moc sluší Kate, pohladil mě po tváři a usmál se. Takhle by ses měla usmívat pořád. Už ani nevím co se mi zdálo, zalhala jsem a pohlédla jsem zpět do okna.

Pomalu jsme přijížděli na písčité cestičce až k honosné bráně. Chvíli jsme čekali a najednou se brána začala pomalu otevírat. Měla jsem pocit, že vjíždím do země fantazie. Stáhla jsem okénko a fascinovaně sem zírala ven.

Byla sic už polovina září, ale stále teplo a krásně. Rozlehlý park byl plný zeleně, barev bazénků a vřískajících pobíhajících dětí. Vjížděli jsme stále hlouběji a mě přecházeli oči. Musela jsem pochválit Michaelův vkus pro design. Všude byly roprostřeny fontánky, ovocné keře a stromy a také sochy hrajících se dětí lité z bronzu. Byly to skvosty, které se jen tak nevidí.

Projížděli jsme okolo horské dráhy, řetízkového kolotoče a spousty dalších atrakcí. Panebože, vydechla jsem úžasem nad tím, co mé oči viděli. Je to nádhera viď? Já sem ti říkal, že se ti tu bude líbit, usmíval se Victor, který z druhého okýnka též sledoval ráj, kde budeme nějaký ten čas žít.

Řidič zastavil na odlehlém plácku a já rychle vylezla ven. Dýchala jsem z hluboka čerstvý vzduch a když jsem se otočila, zalapala jsem po dechu. Měla jsem pocit, že tohle není dům, ale palác. Victor zíral úplně stejně jako já. Sice už jsem tu jednou byl, ale nikdy mě toto místo nepřestane fascinovat, prohlásil Victor, ale to už jsem ho nevnímala. 

Z obrovských dveří honosného domu vyšel Michael držíc nějaké dítě v náručí a vedle něj cupital ještě nějaký hošík. Jeho dcera a syn, uvědomila jsem si a došlo mi v zápětí a já byla ráda, že mm na očích nasazené tmavé brýle.

Vítám vás v mém domově, který je teď i vaším, pozdravil nás Michael, jen co došel až k nám. Zdravím Miku, pozdravil ho nadšeně Victor.

No ty jsi ale rozkošná princeznička a taky pěkně upatlaná jak tak koukám, vzal Victor batole za ručičky, načež se dívenka krásně zazubila. Tohle je má dcera Paris Catherine a tady, podíval se dolů na světlovlasého chlapečka , je můj syn Prince Michael.

Klučina se schovával za otcovými zády a styděl se vylézt. Ale no tak Princi, co jsem tě učil, hezky pozdrav naše hosty, jak se sluší a patří, usmál se na svého synka, jenž ihned vystoupil vedle Michaela.

Dobry den, zabrebentil rychle a krásně se usmál. Úplně stejně, jako jeho otec. Úsměv, pro který bystě byly schopni udělat téměř vše.

Tak pojďte, ukážu vám váš pokoj. Šli jsme společně po vydlážděné cestičce ke vchodu.  Už z dálky jsem si všimla, že ve stínu dveří stojí menčí baculatá postava starší ženy. Sundala jsem si brýle, abych na dotyčnou osobu lépe viděla. Když jsme k ní přišli blíže, měla v očích slzy. I mě zvlhly dojetím, když jsem ji po tolika letech znovu spatřila. Je to ona.

Susan! , neudržela jsem se a běžela jí obejmout. Susan rozevřela svou náruč a rozplakala se. Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím, že jsi na nás úplně zapomněla, dcerko moje, zašeptala roztřeseně a prohlížela si mě od hlavy k patě.

Nikdy bych nemohla zapomenout Susan. Nikdy.....ohlédla jsem se po Michaelovi a střetla se s jeho spalujícím pohledem.