40. kapitola - Nevyřčené tajemství

Seděli jsme v Johnově útulné restauraci, jelikož jak jsme zjistili, jít nakupovat jen tak do města s Michaelem je zcela nemožné.

Vlezly jsme do prvního obchodu a po pár vteřinách se k nám rozeběhly dvě dívky, podle mého uvážení trochu mladší než já, zastavili se těsně před Michaelem a zkoumavě si ho prohlíželi.

Michael měl na sobě volné kalhoty, ve stylu pouličních chlapců pro něž neexistovalo nic , jen hip-hop, veliké triko a kšiltovku naraženou hluboko do čela.

" To není on Kimberly " , řekla úplně klidně jedna z nich.Vždyť se na toho kluka podívej, hiphoperské oblečení..to není jeho styl.  " Ale je ! "  , vykřikla  , říkám ti Becky, že je to on , snad ho poznám né? Si nikdy neslyšela , že se maskují?... Takhle se dohadovali pár minut až se nakonec Kimberly zeptala: Jste Michael Jackson ? rozsvítili se jí veliké oči a dozajista čekala kladnou odpověď.

Michael stál zcela nehybný a nevěděl co má říct. Jak to, že ho poznali? Sakra, nechci být zítra hned na ranní titulce v novinách. .. Rozhlédl se po obchodě a zjistil, že se na něho upírají oči všech, kteří jsou přítomni.

" Michael Jackson " , vyhrkla jsem naprosto šokovaně. Můj Raymond , že je Michael Jackson? vyprskla jsem smíchy. " Zlato " , otočila jsem se k Michaelovi, který se zdálo ani nedýchal, jak nechtěl , aby ho kdokoliv poznal, tyto mladé dívky si myslí, že si podobný tomu výtečnému zpěvákovi.

No vzhledově možná holky, otočila jsem se zpět na ně, ale nechtějte , aby vám zazpíval. To by jste měli trauma dokonce života. Kimberly s Becky trochu pochybovačně koukaly, a já zahlédla Kimberlyin zklamaný pohled. Nakonec se ale usmály, s omluvou se otočili  a odešli.

Po této úsměvné scéně jsme se raději vrátili do Gary, nechtěli jsme riskovat další neodbytné fanynky..

John nám nosil tolik jídla, až nám přetékal pod těmi dobrotami stůl a my jsme nestačili jíst. " Johne , to stačí " , vždyť to je snídaně jak pro královskou rodinu, usmála jsem se a chytila ho za ruku v níž držel talíř s ještě teplým jablečným závinem.

" No já jen " , aby jste si vybrali. ... Michael nevěřícně zíral na všechno to jídlo co John přinesl. Koblihy, šátečky, snad 5 druhů chlebíčků, čerstvé pečivo, marmelády, máslo, uzeniny a 2 velké konvice čaje a kakaa.

Co kdyby si přinesl nějaké ovoce ? navrhl Michael jemně, vždyť tohle kdybych do sebe nacpal , tak by mi bylo špatně ještě dva dny potom.  " Dobře " , máš pravdu, udělám nějakou ovocnou mísu, hned sem zpět.

" Tak co " , vy dvě hrdličky , co nám k tomu povíte ? nadhodila La Toya s úsměvem, když John odklusal do kuchyně.

Co by ? , snad vidíte ne? , zasmál se Michael objímajíc má ramena. Holky se , ale s takovou odpovědí nesmířily a tak jsme jim vyprávěli o včerejším večeru. Tedy né, úplně o všem samozřejmě , ale hlavně o Tommym, který se ukázal jako pěkný hajzl. Když jsem dopovídala co se včera stalo, zaslechla jsem Marion jak tiše vzlyká.

Marion ? ! , proč brečíš ? zeptala jsem se jemně a pohladila ji po ruce. " Prosím tě Kate " , odpusť mi to, prosím, opakovala stále dokola a rozplakala se naplno. Za co se mi omlouváš? , nechápala jsem. Za to, že jsem ti dovolila jít s Tommym na tu schůzku, že jsem tě nezastavila , i když jsem věděla co ti hrozí, plakala stále.  Vždyť se vlastně nic nestalo...Ale mohlo se stát Kate, a já si to neodpustím, skočila mi do řeči.

Marion, nechceš nám něco říct ? , zeptal se jemně Michael , s námi můžeš přece můžeš mluvit o čemkoliv. Zvedla k němu své uslzené oči a on v nich spatřil bolest a nenávist. Nemůžu Michaeli, nechci , aby jste to věděli. Je to jen můj problém, který už se dávno vyřešil. Odsoudili by jste mě a to bych nepřežila. Nechci o vás přijít, porozhlídla se po našich úzkostí stažených obličejích a vyloudila na tváři malý úsměv.

Nikdy o nás nepřijdeš , pokračoval Michael a vzal Marion za ruku , aby ji povzbudil. Já s La Toyou jsme ani nedutali a upřeně zírali na drobnou zrzavou dívku, která obvykle měla ďolíčky ve tvářích ale teď byl její obličej zahalený smutkem , něčím co se stalo a my neměly o tom ani potuchy. Marion se z hluboka nadechla a pustila se do vyprávění svého  příběhu...