165. kapitola - Kateyin příběh..

 Stírala sem si uslzené oči, přičemž se mi slzami plnili znovu a znovu. S vděkem jsem se zadívala na Victora, když vzal mé třesoucí se ruce do svých dlaní.

" Katie, drahá jestli je to pro tebe tak bolestivé tak o tom prosím tě nemluv..."..

" Ne Victore já musím..Musím ti to říct teď, jinak už na to nikdy nenajdu sílu " , vzlykla jsem po několikáté a zhluboka sem se nadechla.

" Vzpomínáš si, jak sem ti kdysi vyprávěla o mém dospívání ?"..Tehdy sem ti neřekla celou pravdu a je mi to hrozně líto Viky, použila jsem zdrobnělinu jeho jména, možná záměrně a možná jen díky tomu, že sem se cítila velmi zle.

" Ty myslíš, o tom muži co ti tak ublížil a ..."..

" Ah..ano souvisí, prosím jen mě nepřerušuj , už tak je pro mne velmi těžké o tom mluvit, zalykala sem se a zadívala sem se mu do obličeje. V očích jako by mi blikalo neonovým písmem VINNA.

Po nějaké době , když jsme se tehdy s otcem odstěhovali sem zjistila, že sem už 4 měsíce ..těhotná, přeskočil mi hlas při posledním slově a zachytila sem Victorův překvapený nádech.

Já..vím co chceš říct Viky, ale ..jen mě poslouchej prosím !, přerušila sem jeho nádech pod  kterým sem tušila spousty otázek.

.....................................................

Když jsme tehdy odjížděli, nic jsem netušila. Jenže ranní nevolnosti se dostavili brzy.

Každý den , co jsem vstávala do práce sem byla velice unavená a v jeden pracovní den , sem přímo uprostřed směny omdlela. Dávala sem to za vinnu těm všem problémům kolem mě, psychické i fyzické únavě,  a proto mě absolutně nenapadlo, že bych mohla být v požehnaném stavu. Z práce mě kolegyně vezla rovnou do nemocnice na vyšetření. Měla jsem strach z toho, že sem nemocná a že se nebudu moci postarat o otce, který chodil den co den opilý domů.

Starala jsem se o nás o oba, chodila sem na 24 hodinové šichty, abychom měli střechu nad hlavou, teplou postel a něco do žaludku. A co dělal on ?? Každý den chodil do hospody a aby toho nebylo málo začal hrát. Díky jeho těžkému gamblerství sem všechny ušetřené peníze musela schovávat tak dobře , aby je nenašel.

Jednou přišel pozdě domů notně opilý a tu noc jsme se strašně pohádali. Proklel mě i moje dítě. Dodnes slyším jak neustále opakoval jak mě nenávidí. Obviňoval mě ze všeho co se stalo. Uhodil mne tak , až sem upadla. Naštěstí všechno vyslechla Livia a přiběhla mi na pomoc. Jako majitelka penzionu měla náhradní klíče od všech pokojů. 

" Vidím na tobě , na co se chceš zeptat Victore a ano..hádali jsme se hlavně kvůli otci mého dítěte, hlesla jsem zadýchaně. Otcovi se vždy příčilo naše přátelství. To , že se náš vztah změnil v něco víc sem mu nikdy neřekla až  "..

" Až v tu noc, že ? " , doplnil mě Victor a neustále mi svíral ruku. Jeho oči byli zaplněné smutkem a bolestí, ale já musela pokračovat. 

" Ano, přitakala sem. Neřekla jsem mu s kým sem otěhotněla, jen proto , abych mu nepřidělávala další problémy. Věděla sem , že by se naše hádky prohloubily, obviňoval by mě , že sem zkazila život sobě i jemu , proto sem to tajila. Ale tu noc už sem nemohla. Psychicky vyčerpaná sem na něho křičela jak smyslů zbavená.

Stále mám před očima jeho strhanou tvář a nateklé oči, které se změnili v led a prázdnotu ve chvíli, kdy jsem mu řekla pravdu. Bylo mi hrozně ...Na všechno sem byla sama, snažila sem se nás uživit a pod srdcem sem nosila miminko. Měla sem strach ze všeho co ještě přijde, a byl oprávněný. 

 Přestali jsme spolu úplně mluvit. Ignoroval mě a já se užírala ještě více. Bylo mi to líto, vždyť on byl můj jediný žijící příbuzný. Maminka vyrostla v dětském domově a otcovi rodiče už nežili. Žili jsme spolu ve třech místostech , ale jako bychom byli každý sám. A asi po týdnu..

Zavřela sem oči nad tou bolestivou vzpomínkou a z pod víček se mi vylili nové slzy. 

Přišla sem z práce jako každý jiný večer , k smrti unavená sem se dobelhala do kuchyně a ani mě nepřekvapilo, že otec na můj pozdrav neodpověděl. Seděla sem tam na malé židličce a dívala se na jeho drobnou postavu sedící na gauči. Byl ke mě zády a vypadal...jako kdyby se prostě jen koukal na zprávy , jenže on byl..byl..

Lékaři mi jen řekli, že neměl žádné bolesti. Zemřel na zástavu srdce...

Po několika bezelstných nocích a proplakaných dnech sem se vzchopila a započala vyřizovat pohřeb. Livia mi tehdy byla opravdovou oporou. Chovala se ke mě jako ke své dceři , stejně jako její dvě děti. Vzali mě do rodiny jako bych s nimi žila už několik let a ne jen pár měsíců.

Livia vybrala své našetřené peníze jen proto, abychom mohli otci vystrojit důstojný pohřeb. Nechápala jsem, že ačkoliv jsem pro ni vlastně byla cizím člověkem, prodala by snad i svůj milovaný penzion jen proto, aby mi pomohla. Tehdy se naše přátelství navždy utvrdilo. Byla mi téměř matkou, protože vlastní matku jsem ztratila už jako malé děvče. Zemřela když mi bylo 12. Rakovina, ale to už sem ti říkala, hlesla sem potichu. 

Až po nějaké době sem s bolestí vyklízela tátův pokoj, abych z něho mohla udělat dětský pokojík pro miminko. V šuplíku sem našla spoustu lahviček od nějakých prášků a nedalo mi to. Musela sem jít znovu do nemocnice, abych z doktorů dostala pravdu. Měla sem pocit, že s ohledem k mému pokročilému těhotenství mi zatajili pár drobných detailů ohledně otcovi náhlé smrti. 

Nedala sem se jen tak odbít a prakticky sem je donutila , aby mi řekli všechno. Podala sem jim prázdné lahvičky od léků , ale nebylo to třeba. Můj otec velmi pil a kombinace s prášky mu natolik oslabila srdce, že se zastavilo doslova z minuty na minutu. Došlo mi to hned , jakmile sem ty lahvičky našla. Na to člověk ani nemusí být doktor, aby to pochopil.

" Myslíš, že to mohla být..." , začal Victor opatrně. 

" Ne , nemyslím si to..nikdy sem si to nemyslela, můj otec by si nikdy nevzal život. Sice se hodně změnil od doby co zemřela maminka, ale byl to pořád můj táta a vím, že by to nikdy neudělal, promluvila sem klidně, i když uvnitř mě jako by znovu něco zemřelo. 

Byla sem právě v polovině 8-mého měsíce, když otec zemřel. Porodila sem předčasně 3 týdny po pohřbu. 

Hlas se mi roztřásl nad bolestivými vzpomínkami, ale věděla jsem , že není cesty zpátky. Musím mu to říct, dodávala sem si kuráže v duchu . Teď nebo nikdy. 

" Katie, proboha neplač tolik, trhá mi to srdce, mám strach z toho co mi ještě chceš říct..."..

Oliver. 

" Oliver ??.."..

Tak se jmenoval můj syn, pousmála sem se trochu a zadívala sem se mu do očí. 

Byl to ten nejkrásnější zvuk na světě , když se poprvé rozkřičel na plné kolo. Byla sem nesmírně vyčerpaná, jelikož porod byl..byl velmi těžký. Byli tam nějaké komplikace  a...Trvalo to více jak 24 hodin. Byla sem nejšťastnější ženou na světě, když mi malého o několik minut později vložili do náručí a on se na mě poprvé zadíval se svýma malýma tmavýma očima. 

Byl naprosto zdravým krásným dítětem . V nemocnici jsme si museli ještě chvíli pobýt, ale ne kvůli němu , ale kvůli mě. Více jak týden sem se musela rehabilitovat. Ztratila sem při porodu mnoho krve a ..z Olivera mohl být sirotek dřív, než začal opravdu žít. Tehdy sem poprvé zalitovala, že sem malého jeho otci zatajila. Kdybych zemřela..neměl by nikoho. 

" Měl by Livii , pohladil mne Victor po uplakané tváři a já se k němu vděčně přitiskla, když obešel stůl a objal mne kolem ramen. Ale teď mi řekni... proč si mu to neřekla ? Já vím, že tě opustil a vzal si jinou ženu , ale pořád měl právo vědět, že se stane otcem Kate..

Já...nemohla sem jinak Victore. Byl čerstvě ženatý a já bych nikdy nikomu nerozbila vztah ..nikdy. Strašně mě tehdy bolelo , že náš vztah bez milosti a špetky lítosti ukončil tím, že mi zaslal pár řádků se svatebním oznámením. Ale byla tu ještě jedna ..hlavní překážka , proč sem se rozhodla mu o dítěti neříct. Byly to peníze. 

" Peníze ? Jak to myslíš ..?.." , zamračil se Victor a znovu se na mě podíval. V očích měl zájem a podporu. Cítila jsem to z toho jak se mu chvělo tělo, dokazoval mi to gesty a pohledy. Dodával mi sílu mluvit dál. 

Já neměla nic, za to on měl všechno. Měl tolik peněz, že by mi ho mohl sebrat hned,  jen by mu stačilo lusknout prsty rozumíš ?? Měl konexe, dobré zázemí a rodinu. Měl všechno , zatímco já sem se snažila o to , abych měla vůbec kde spát a dostala někde něco teplého do prázdného žaludku. Byla sem chudák, zatímco on byl na špici. Co myslíš , že by udělali, kdyby to dohnal k soudu ? ..Myslíš, že by dítě nechali mě ? Chudince svobodné matce , která by mu nemohla zajistit ani dobré vzdělání ? Zatímco jeho otec by mu mohl poskytnout ty nejlepší školy v zemi ? Měl manželku a obrovský dům . 

Musela sem to udělat proto, abych neztratila to jediné , na čem mi opravdu záleželo. Kdyby mi ho sebral, nepřežila bych to, sepjala sem úzkostlivě ruce a roztřásl se mi hlas. Ve Victorových očích jasně svítily otazníky. Na nic se neptal, ale z jeho neustále šijícího se těla, bylo snadné poznat nervozitu a strach. 

Ollie byl veselé a krásné dítě. Pokaždé , když jsme šli do města tak se lidé zastavili , aby mohli nakouknout do kočárku. Předtím na mě koukali s opovržením jak na příliš mladou svobodnou matku, ale jen co se Ollie narodil byli z toho jako u vytržení. To víš v tak malém městě se znali všichni navzájem, pousmála sem se. 

Chodili jsme na pravidelné prohlídky a všechno bylo v pořádku. Malému sem věnovala všechen svůj čas a z Livie se stala starostlivá babička. 

Každé ráno mě Ollie vzbudil svým pobrukováním, byl dost hodné dítě, v noci klidně spinkal, až ráno když měl mokrou plínku tak vřískal tak, že to slyšeli lidé na míle daleko. Jenže jedno ráno bylo jiné. 

Jakmile sem rozlepila oči věděla sem , že je něco špatně. Oči mi vylétli k postýlce , z níž se neozýval jediný zvuk. Myslela sem si , že jen třeba dlouho spinká a..on.....Už nemůžu..nechci na to už myslet..nemám ...nemůžu Victore..., vzlykala sem tak, až sem nemohla popadnout dech. 

Nemohl se dále nečinně dívat na její třesoucí se tělo v záchvatech pláče. Hodil na stůl pár bankovek a s omluvným pohledem vyslaným svému bratrovi zvedl Kate do náručí a odnášel ji ven...