Laneey | 155. kapitola - Co se stalo ?..

 Michael se ode mne odtáhl a usmál se na příchozí Cally. Tváře jí zrudly rozpaky a provinile těkala očima z Mika na mě. Nejistě postávala u dveří a nervózně na Michaelovi visela očima.

" Já...já se moc omlouvám..jen sem..měla sem nejdříve zaklepat..ale.." , popadla nějaké desky z malého stolku vedle a přitiskla si je na hruď, aniž by z Michaela spustila zrak.

" Nechala sem tu spis, takže teď už zas jdu."

" Nic se nestalo Cally ", znovu se usmál Michael, přičemž se mu v obličeji zableskly bílé zuby. " Mohu pro Vás něco udělat ?..."

" Ne..ne určitě ne pane Jacksone..já..už tu nejsem ", opětovala mu úsměv a zbožně se na něj zadívala.  

To snad není pravda. Co sem si myslela?! On tak působí na každou ženskou ! A moc dobře ví, že jsou z něj doslova paf a využívá toho.

" Ještě se určitě uvidíme Cally " , zahalekal než za sebou zabouchla dveře. Úsměv mu zmizl z tváře , když se obrátil zpět ke Kate. Nasupeně ho pozorovala s rukama překříženýma přes prsa.

" Co to mělo být ??! " ...

" Co myslíš ? ", nechápu co sem zase proved, zamumlal Michael.

" Flirtuješ takhle s každou ? ", opáčila sem. " Dělá ti to dobře viď ? " , protože moc dobře víš , jak na všechny působíš ! Ty ..ty jsi...

" Ale mě zajímá  jak působím na tebe drahoušku ? ", sklonil se ke mně nebezpečně blízko.

" Michaeli "!!..

" Ale no tak miláčku, neříkej mi, že žárlíš ", pohladil mě svými rty po tváři. Odstrčila sem ho od sebe a snažila si zachovat chladnou hlavu.

" Tak pro tvou informaci sem s ní neflirtoval, i když ti to tak možná mohlo připadat, ale snažil sem se být jen milý a taky galantní díky jejím rozpakům ".

" Ale prosímtě !! " A to bylo co to : " Mohu pro Vás ještě něco udělat Cally ? nebo " Ještě se určitě uvidíme Cally ? " ...Zase sis povznesl své ego, takže už můžeš jít !

" Kate ", zasmál se Michael a vzal jí za ruce.

" Velmi mi lichotí , že žárlíš drahá, ale ostatní mě nezajímají, mě zajímáš pouze ty ", zamrkal na mě těmi svými dlouhými řasami až se mi srdce zachvělo blahem nad jeho slovy.

" Já ..já nežárlím, tak si nevymýšlej ", opáčila sem popuzeně a vytrhla sem mu ruce z dlaní.

" Jasně , samozřejmě , že nežárlíš, je ti to úplně jedno, chápu ", promluvil znovu s tichou ironií v hlase.

" Nechme tohohle hloupého hašteření , ano ?. Pokud nemáš už nic jiného na srdci, tak už můžeš jít ".

" Tak snadno se mě nezbavíš Catherine ", posadil se na stoličku vedle mě a dlouze se na mě zadíval.

" Abys nepraskla " , rozesmál se na celé kolo.

" Nevím co je tu k smíchu , opravdu můžeš jít, nechci tě tu " , snažila sem se ho stále vypudit ze svého pokoje, ale tušila sem , že s ním nepohnu ani za nic. Byl to ten nejtvrdohlavější člověk, jakého sem kdy poznala.

" Pověz mi co se doma stalo ?", myslel na tuhle otázku celou tu cestu do nemocnice. Když mu volal Jermaine vnímal jen , že je s Kate na cestě do nemocnice. V tu chvíli mu stačilo jen tohle, potřeboval být co nejrychleji u ní. Co ale mohlo za její kolaps ? Vrátila se jí paměť ? ..

" Jestli tě zajímá jestli se mi paměť vrátila, tak ano...všechno je zpátky ", sledovala ho jako by mu četla myšlenky.

" Asi díky tomu , že sem se po tolika letech setkala s tvým otcem tak..."

" Cože? ", vyhrkl Michael.

Snad tisíckrát Josephovi říkal, že se musí ohlásit , když chce přijet. On sám býval často pryč a prostě nechtěl , aby k němu jezdil bez ohlášení. Kvůli dětem. Nemohl ale popřít, že Prince i Paris jeho otec zbožňoval, jako všechny svá vnoučata.

Pro ty malé bytůstky to byl jejich drahý dědeček. Ale on moc dobře ví , jaký Joseph dokáže být. Nechtěl , aby s ním byli jeho děti osamotě. Nepřipustil by , aby na ně někdy vztáhl ruku. Nikdy mu nezapomene všechny ty kruté věci , které mu jako dospívajícímu chlapci dělal.

" Miku " ? ..

Vzhlédl ke Kateyiným očím při zvuku jejího hlasu. Zvědavě ho pozorovala a znovu si založila ruce na hruď. 

" Ty si mě vůbec neposlouchal , viď ? " ...

" Odpusť, na něco sem myslel, cos to říkala ?" , upřel na mě své tmavé oči.

Přísahám, že kdybych neležela na posteli, asi bych se mu složila k nohám. I přes to všechno co se mezi námi kdy stalo, je to pořád jen Mike. Ten malý chlapec, kterého sem poznala jako malá dívenka u řeky v malém, bohem zapomenutém Gary...

Ten jeho upřímný pohled se nikdy nezměnil. Mohla se změnit jeho vizáž, osobnost co já vím...ale ten pohled byl vždy to nejupřímnější co kdy měl. Pokud Vám ho ukáže, můžete v něm číst jak v otevřené knize.

" Prohlíželi jsme si se Susan a tvým bratrem nějaké fotoalbum, když v tom přijeli tvoji rodiče ", začala Kate.

" Když sem otevřela dveře a spatřila je stát na prahu, nejdříve sem samozřejmě netušila, kdo to vůbec je, ale mozek jako by se mi najednou zapnul. Pamatuji se jen prudkou bolest , nevím " , vzlykla tiše a obrátila oči k oknu.

" Musel to být pro tebe šok, nedivím se , že na tebe setkání s mými rodiči tak zapůsobilo " , propletl své prsty s mými a druhou dlaní mě pohladil po tváři.

" Teď tě nechám , aby sis odpočinula , ano ? Kdyby něco, zavolej si sestru. Až se probudíš, budu tady, slibuju " , políbil mne na čelo, přičemž se pomalu zvedl a odešel. 

Něco ho rozladilo. Poznala sem to, i když se snažil nedat nic najevo. Má se svým otcem pořád tak špatný vztah ? Já kdysi doufala, že se to zlepší. Ale asi sem se zmýlila. 

.............................................................................................................................

 " Miku ?! ", vykřikl Yannick a skoro mu nestačil. Michael vyšel z nemocničního pokoje a doslova nasupeně si to štrádoval chodbou , aniž by se rozhlédl. Doběhl ho a srovnal s ním krok.

" Kam si tak vystřelil proboha ? "....

" To uvidíš " , odsekl mu Mike a před očima měl černo. Joseph mu to musí vysvětlit. Řekl mu jasně, že má zavolat, když bude chtít vidět děti. Nic víc. Jenže to je celý on. Nikdy neudělá to , co se mu řekne. Jak si mohl kdy myslet, že by se jejich vztah mohl zlepšit ? Co nikdy nebylo dobré , už lepší prostě nebude. Pro něj nikdy nebyl otcem. Jen Josephem. 

Člověkem , který si vždycky dělal co chtěl. Ničil jeho matku svým chozením do těch pochybným podniků, nestaral se o nic jiného než o sebe a své blaho. Jediné na čem mu, kdy záleželo byl úspěch. Ne jeho rodina. 

Vlastně by mu měl být vděčný za to, kde teď je. Byl si moc dobře vědom toho, že nebýt otce , tak ho nikdo nezná. Kde by teď byl ? Možná by teď někde čistil rodinné bazény.

Ale i přesto by byl šťastnějším člověkem, kdyby mu věnoval kus svého srdce. Často myslel na své dospívání, kdy jako malé dítě postrádal základní dětskou výchovu. Od svých 4 let znal jen tvrdou práci. Maminka se snažila seč mohla, ale on potřeboval taky tátu. Stejně jako všichni jeho ostatní sourozenci.

Potřebovali toho, kým Joseph nikdy nebyl a ani nebude. Lidé se nemění. Byl pro ně výherním lístkem do světa showbussinesu. Oni pro něj znamenali to samé. Nic víc.

Michael se zastavil za začátku další chodby. Zadíval se na tři sedící postavy v nemocničních křeslech. 

Přišel blíž a lhostejně pohlédl na Josepha sedícího vedle jeho drahé matky. 

" Michaeli "..., zvedl se Joe z křesla těžce. Přeci jen, už to byl starý muž. Ale ani jeho vrásčitá tvář, nebyla známkou toho, že by se změnil. Pořád měla ten samý výraz.

" Josephe " , pokynul mu Michel hlavou a jejich pohledy se střetly.