130. kapitola - Letíme domů..

 Úsměv mi zářil na tváři a hřála mne Michaelova blízkost. Ani nevím proč. Možná jen proto, že je mi jeho společnost prostě a jednoduše příjemná. Nevěděla sem kdo to vlastně je. Byl to strach z toho co všechno se dozvím. A já doufala, že se to dozvím. Musí mi přece prozradit, jaký máme mezi sebou vztah. 

Zadívala sem se na něj a pohled sem zase raději rychle stočila zpátky na ubíhající krajinu. Ten člověk na mě silně působil. Má v sobě něco tak...energického, tajemného. Přitahovalo mě to. Musel cítit jak moc sem z událostí posledních dní rozrušená. 

Jeho štíhlé prsty objali mou dlaň a já svůj pohled znovu stočila na jeho něžnou tvář. Dívali jsme se jeden druhému do očí, jako kdybychom tam chtěli nalézt všechny odpovědi. Připadalo mi, že do mě vidí a to me znervózňovalo. 

A myslím, že nervózní jsem tu nebyla jen já. Michael mi svíral ruku a z lehka si zkousl ret. Seděla sem vmáčknutá v sedadle a ani se nepohla. Byla jsem fascinovaná jeho zjevem, něžností, smysluplnosti a elegancí se špetkou strachu a nejistoty. 

Úzkostlivě sem se nadechla a čekala. Navlhčila sem si rty a nastavila mu je k polibku. Ještě sem stačila zahlédnout jeho pohled, kterým sledoval můj jazyk, jímž jsem si instinktině olízla rty. Divoký a nepředvídatelný. Ano, takový sem z něho měla pocit. 

Sklonil se ke mě a já zadržela dech. Čekala sem na to od chvíle, kdy mě poprvé políbil. Před pár dny jsem jeho líbeznou tvář spatřila jako svého anděla strážného. Byl to on, kdo ke mě běžel, on který mě zvedl ze země a utěšoval mne, on, který okusil mé rty, jako by mu odjakživa patřily.

A já toužila cítit to znovu. Musela sem si to přiznat.

Téměř sem cítila jak mu buší srdce , když se ke mě ještě více přiblížil. Děsilo mě, že váhá. Viděla jsem to v jeho očích i gestech. Neodvažovala sem se udělat jakýkoliv pohyb, abych něco nepokazila. 

Natáhla jsem k němu ruku , ale on ji okamžitě zachytil do své obrovské dlaně a vtiskl mi do ní polibek. Jemně sem ho pohladila po tváři a přitáhla si ho k sobě. Cítila jsem jak se mu vzadu na krku zježili chloupky. Zprudka se nadechl.

Kate, ty mě ničíš, zašeptal mi těsně u ucha a obdařil jej něžnými polibky. Netušila jsem, kdo z nás má v tu chvíli větší problémy s dechem. 

Pane Jacksone, už jsme na místě, ozval se hlas mladého řidiče dřív, než jsme se s Michaelem dostali k polibku. Srdce sem měla až v krku, když Michael vytáhl okénko a poděkoval svému řidiči za perfektně zvládnutou a hlavně klidnou jízdu.

Nikdo si ani nevšiml, že kolem nich projíždí samotný Michael Jackson. 

Za celé ty čtyři dny jsem se toho dozvěděla celkem dost na to, abych pochopila , že je celebritou světového formátu. Někteří ho zbožňují, druzí nenávidí. Snad jen závist je k tomu vůbec vést.

Z toho co sem se doslechla, to vypadalo, jako by byl dokonalý. Ale takový není nikdo. I člověk jako on má určitě nějaké chyby. A jedna z nich budu nejspíše i já...

.................................................................................................................................

Jen co jsem vylezla z auta a rozhlédla se kolem sebe , mi žaludek naznačil, že tady je něco špatně. Hodně špatně. Vůbec se mu nelíbilo na místě , na kterém jsme se nacházeli. Všude kolem nás postávali mohutné plechové stroje. Nechápala jsem jak se tahle monstra dokáží udržet na obloze. 

Ano, nacházeli jsme se přímo uprostřed malinkého letiště. 

Miku ! , tak rád tě po dlouhé době vidím!, blížil se k nám urychleně štíhlý muž v monterkách. 

Adame , usmál se Michael , objali se a přátelsky se poplácali po zádech. 

Jen se neboj o tu tvou mašinku se tu starám jak o stracené štěně, smál se Adam a pokukoval po mě. 

Kohopak sis to přivedl sebou? No neříkej, žes do toho zas praštil , zakřenil se znovu. 

Kdepak, to je...Kate, představil mě a já se na Adama usmála a podala mi ruku. Těší mne slečno...nebo paní? , podíval se na mě a pak na Michaela. Stejně jako já. Slečna...řekla bych. Já...já vlastně ani nevím.

Mám natankováno ? Vydali jsme se totiž na výlet, jen sem ti zapomněl zavolat až připravíš Gildu. 

Gildu? , vyprskla jsem smíchy a s otázkou se podívala na Michaela. 

Moje letadlo, oznámil mi Michael pyšně. Jméno má po mém prvním psovi z dětství.

Jasně, že máš, jako vždy , vložil se do toho Adam.

Tak paráda, hned poletíme, ať jsme brzo zpátky, štrádoval si to Michael k malému bílému letadýlku , které stálo úplně na konci ranveje. 

Otevřel mi dvířka, pomohl mi usadit se, zapl mi pásy a nasadil sluchátka. Tak a teď si plně vybavena, usmál se, oběhl letadýlko a nasedl vedle mě. Ztuhla sem hrůzou, když mu Adam podával nějaké papíry a zavřel dvířka. 

Michael si nasadil téže sluchátka , připl si pásy a své ruce položil na páku mezi našimi těly. 

Miku? , vyjekla sem strachem a chytila ho za ruku. Ty...ty si pilot? Ty umíš řídit letadlo? , vyptávala sem se ho vyděšeně a snažila sem se ho všemožně přesvědčit, aby letadlo zůstalo tam kde je. 

Michael mi pevně stiskl ruku a zadíval se na mě s úsměvem va tváři. Slíbil sem ti, že tě vezmu na výlet Kate, autem bychom tam dojeli minimálně za 3 dny s přestávkama, takhle to bude o dost rychlejší. Všechny zkoušky z letectví sem zvládl na jedničku, nemusíš mít strach.

Už mám nalítáno dost hodin, tohle není nějaké extra turistické monstrum, jak vidíš vejdeme se sem pouze dva. Neboj se, uklidňoval mě, díval se mi do očí a já cítila, jak se tento dechberoucí stroj začíná probouzet k životu. 

Michael jemně tlačil na mou dlaň a před námi se v momentě zjevila prázdná ranvej a letadlo se začalo pomalu rozjíždět. 

Začala sem lehce panikařit. Miku !, vypískla jsem , jak ...jak se dostaneme nahoru? , držela sem křečovitě páku, když jsme se řítili po ranveji čím dál tím rychleji. 

Vidíš ty kožená držadla před sebou? Dej na ně ruce, přikázal mi jemně a sám udělal to samé. Miku, to...to já přece nemůžu ! , vydechla jsem hrůzou. Pot mi perlil na čele, jak sem byla nervózní. 

Nic to není Kate, no tak, povzbuzoval mě Michael a usmál se, když sem tak učinila. 

A teď pomalu táhni směrem dolů a trochu k sobě. Pečlivě sem se soustředila na jeho pokyny, div sem si neukousla jazyk , když jsme se odlepili od země. 

Bože ! Panebože, vyjekla jsem , když se nám začala vzdalovat země a lidé, domky, města se ztrácely pod dohledem. Já řídím ! , nebo jak se tomu tady říká, vyprskla jsem smíchy a zadívala se na Michaela. Velmi dobře Kate, mohla by z tebe být dobrá pilotka, kdybys chtěla, pochválil mne a zadíval se před sebe.

Nééé díky, tohle mi bohatě stačí do konce života, opáčila jsem, ale jeho pochvala mne zahřála u srdce.  

 A Michaeli ? ...

Ano Kate? ..

Prozradíš mi konečně kam jedeme ? ..teda letíme? ...

Letíme domů Kate, vydechl a podíval se na mě. ...Sice sem netušila co to znamená, ale už jen to, že sem byla s ním, mě činilo více než šťastnou...