Laneey | 129. kapitola - To je tajemství..

Protáhla jsem si ztuhlé končetiny a hluboce zívla. Přimhouřenýma rozespalýma očima sem přelétla pokoj a zpozorněla.

Na křesle v rohu pokoje se narovnala mohutná postava. Tmavovlasý muž rozlepil oči a a okamžoitě se mu na tváři objevil šťastný úsměv.

No konečně miláčku ! Kate, víš ty vůbec jaký sem měl o tebe strach? Co si to tam prosímtě vyváděla ? , přistoupil ke mě a objal mne. Hleděla sem na něho vystrašenýma očima a odtahovala se co nejvíc to šlo.

Co se to děje? To už je druhý chlap, který mě oslovuje " miláčku " a objímá mě. V hlavě sem měla absolutní zmatek. Myslela jsem na muže s hříšně tmavýma očima, jenž dokáží rozbušit moje srdce a způsobit měknutí kolen. A toho " znám " necelých 24 hodin.

Já...já ..nechte mě!, vykřikla sem a co nejrychleji sem vylezla z postele. Kdo jste, že mne oslovujete tak důvěrně ? Ví, vůbec někdo , že jste tady ?, zamračila sem se na něj a změřila si ho podezřívavým pohledem.

Ale Kate, ...odpusť , že jsem tě tak vyděsil, to sem opravdu nechtěl, kál se mladý muž a odtáhl se. Když se znovu pousmál, úsměv sem mu opětovala. Jen co mi Mike zavolal co se stalo, nasedl sem do auta a jel co nejrychleji za tebou.

Já jsem Victor , podával mi ruku. Jsem tvůj přítel drahoušku, mrkl na mě, zatímco můj pohled se zavrtal hluboko do podlahy. Přítel?, opakovala sem tiše po něm. Pohlédla sem mu do tváře a najednou sem věděla , že mluví pravdu. Ty oči jako by promlouvali za něj. Tak jiné než ty Michaelovy, ale téže krásné.

Chtěla sem něco namítnout, ale sama sem věděla, že to není na místě. Michael mi vlastně neřekl vůbec nic. Nevěděla sem co si mám o sobě myslet. O něm. O nás.

Možná , že není žádné my. Já nevím. Vždyť já nevím vůbec nic. Jsem uvězněná v cizím tělě, cizím prostředí s cizími lidmi.

Jak ..jak dlouho spolu ..chodíme? , zasekla jsem se na okamžik a pohlédla mu do tváře. No.. za pár dnů už to bude 5 let , odpověděl mi Victor, když v tom se zvalo zaklepání.

Do pokoje vešla světlovlasá mladá žena. Měla uplakané oči, ale jakmile mne spatřila rozeběhla se mi vstříc. Kate, zlatíčko !, objímala mě prudce.

Po dalším nutném představování a vyzvídání Victor doslova odtáhl Stephanii z mého pokoje. Prý, že je toho na mě moc ! Chtěla sem mu říct, že právě naopak, ale to už byly pryč.

Bylo mi hůře než předtím. Nutně sem potřebovala další přísun informací, byla sem nešťastná, zmatená ze sebe samé a co víc...cítila sem se na světě úplně zbytečná.

................................................................................................................

Včera sem byla v nemocnici na kontrole, ale změna k lepšímu nepřicházela. Psychika se mi vysmívala do tváře.

Ale nebyla sem na to sama. Victor se mnou trávil nejvíce času. Zjistila sem, že je to velmi příjemný společník. A taky jediný, kterého sem poznala. Michaela sem totiž moc nevídala. Podezřívala sem ho z toho, že se mi úmyslně vyhýbá.

Stephanie i Susan se o mě starali jak mohli a to samé Marion a Janet. A ještě Michaelovi děti. Prince a Paris jsou tak kouzelní.

Bože, jak moc sem si chtěla vzpomenout na všechny ty úžasné lidi. Občas sem mozek napínala tak, až sem dostala migrénu. Dr.Sheldon už mne na to upozorňoval, ale cožpak se dá v takové situaci jen tiše čekat? Co když se mi paměť nikdy nevrátí? ...

" Pamět se vám může vrátit dnes, zítra, za měsíc a nebo taky nikdy Katherine ", vzpomněla sem si na lékařova slova.

Opravdu mi asi nezbývá nic jiného než čekat.....

.....................................................................................................................

Zaťukala sem na masivní dveře vedoucí do Michaelova pokoje.

Michael tu není, je ve studiu..ozval se povědomý hlas z konce chodby. Otočila sem se a spatřila Wayna.

Oh...ahoj.., no mohlo mě to napadnout, jak jinak, pokrčila sem rameny jako by nic, ale musela sem si přiznat, že mě to mrzelo. Naposledy jsme spolu mluvili, když jsme přijeli prvně z nemocnice. Od té doby jsme se téměř neviděli, kromě pár chvil u večeře, kterých ale bylo po skromnu. Asi přeháním, vždyť jsou to jen čtyři dny. Zatím.

Wayne chvíli mlčel a vypadal jako by nad něčím usilovně přemýšlel.

Víš ty co Kate? Pojeď se mnou, zrovna jedu do studia, navrhl najednou , ale já váhala. To není asi dobrý nápad Wayne, já nepotřebuji s Michaelem tak nutně mluvit, abych ho vyrušovala od práce a ...

Kate ! Ty nikdy nevyrušuješ, věř mi, usmál se. Bude mít radost, řekl tajemně a já nakonec přikývla. Ale pořádně se obleč Kate, začala ta pravá třeskutá zima , houkl ještě na mě než sem zapadla do pokoje.

......................................................................................

Miku ? , máš tu návštěvu slyšela sem hlas toho robustního chlápka, jenž mi otevřel dveře. Nejdříve na mě koukal nedůvěřivě a vyptával se kdo že vlastně jsem, což mi v dané období nebylo zrovna nejpříjemnější, ale Wayne za mnou ho ujistil, že jsem tu s ním.

Kate běž s Billem dovnitř, zavede tě k Mikovi, mrkl na mě ještě a vracel se ještě do kufru auta.

Jasně už jdu, ozval se jemný hlas ve kterém byla ale slyšet únava.

Kate, vydechl překvapeně. Co tady..

Wayne mě přivezl, šeptla sem v rozpacích.

Potřebuješ něco ? Nebo...

To nepospíchá Michaeli, ujistila sem ho a sebrala sem odvahu mu pohlédnout do obličeje.

Michael mě dlouhou chvíli sledoval aniž by promluvil.

Nenech se rušit od práce Michaeli, já se tu posadím a ..

Víš co Kate ? Uděláme si malý výlet, potřebuju taky trochu odreagování a hlavně... chci ti něco ukázat. Tedy...pokud chceš, zadíval se na mě upřeně a čekal.

Jasně, odpověděla sem mu nadšeně . A kam mě to vezmeš mohu-li to vědět ?

Nemůžeš, zazubil se. To je tajemství....