Laneey | 128. kapitola - Amnézie..

Cítila sem bolest. Černé oči se na mne upřeli a hledali odpověd na otázky, jenž se v nich míhaly. Ztrácela sem se v těch něžných hlubinách a alespoň se pokusila o úsměv.

Co jiného mi zbývalo, když sem tomu člověku zřejmě musela způsobit bolest. Ty jeho proklatě krásné oči to na mě křičeli ze všech stran.

Ty..ale...ty nevíš kdo jsem Kate? , zeptal se znovu opatrně a bylo na něm jasně poznat, že je v šoku. Pohladil mne po tváři a díval se mi do očí. Nedokázala sem vydržet jeho upřený pohled a odvrátila sem se.

Zavrtěla sem hlavou a dívala se do země. Je mi líto...já..já nevím co se stalo, roztřásl se mi hlas a slanost slz okusili i moje rty.

Neplakej Kate, prosím, zvedl mě ze zmrzlé země a zahalil mě do kabátu, jenž si předtím vslékl. Paměť se ti vrátí určitě brzy, snažil se na mé tváři vyloudit další úsměv, ale nevedlo se mu to. Vypadalo to, že ani on sám si tím není jistý.

Ten druhý chlápek se na mě celou cestu k autu zadumaně díval a občas hodil chlácholivý pohled na můj doprovod.

A....a mohl byste mi prozradit vaše jméno ? , zatáhla sem ho za ruku a povzbudivě jí stiskla. Zadíval se na mne znovu tím blýskavým pohledem a zrudl. Já..já se moc omlouvám, tohle mi vůbec nedošlo. Vždyť ty vůbec nevíš , kdo jsem a já..

V pořádku, zastavila sem jeho proslov a usmála se na něj. Netrpělivě sem vyčkávala jeho odpověď. Potřebovala sem nové informace.

Nediv se Kate, že tak zčervenal, to víš, usmál se na mě chlapík po mé pravici, on se asi nikde a nikomu nepředstavoval.Nemusel .

Ne ? , udiveně sem se podívala na muže před sebou, který byl snad ještě červenější než předtím. Já sem totiž zpěvák Kate, usmál se pomalu a mrkl na mě. Docela známý...

Docela??, vyhrkl chlap vedle mě a rozesmál se na plné kolo. Promiň Kate, tak já se ti představím jako první, jmenuji se Wayne Evans, usmál se a podával mi ruku. 

A vy ? , otočila sem se s očekáváním na muže nejistě postávajícího vedle mě.

Michael..zašeptal. Jmenuji se Michael, opětoval mé stisknutí ruky a zadíval se mi hluboce do očí. Srdce mi poskočilo poznáním a prudce se rozbušilo pod tíhou jeho pohledu.

Otevřel mi dveře a já rychle nastoupila do auta. Celou cestu do nemocnice jsme absolvovali v naprosté tichosti. Nevěděla sem jaký vztah nás pojí, ale věřila sem, že je to muž , který má v mém životě významné místo.

Snad manžel? Vždyť dle toho jak mne oslovoval, díval se na mě... a ty polibky.. Proč mi nic víc neřekl? Kdo je to ? ..

Neobtěžoval se na mě podívat ani v tu chvíli, kdy jsme vešli do ordinace. Zmatená sem cupitala za ním a lekla se, když sem spatřila několik lékařů nervózně postávajících a čekajících na náš příjezd. Michael jim totiž volal hned jak jsme nastoupili do auta.

Vypadalo to jako by celá nemocnice čekala pouze na nás. Vždyť tu maj určitě více nemocných, těžce zraněných lidí a mě vlastně kromě ztráty paměti vůbec nic není. 

Všude bylo rušno, patra se uzamykala a sestřičky kolem nás lítaly a snažili se dostat nějaké informace o mém stavu. Michael vždy jen mávl rukou, že vše vysvětlí až mému ošetřujícímu lékaři.

Dobrý den, já jsem Dr. Sheldon a budu váš ošetřující lékař, představil se mi sympatický chlapík, který se významně zadíval na Michaela a pak znovu na mě.

Pojďte se mnou do ordinace, nejdříve se vás zeptám na pár věcí, pokynul mi rukou směrem ke dveřím, ale dříve než sem stačila zareagovat mne Michael chytl pevně za ruku a táhl mě tam sám.

Lékař se na něj zvědavě zadíval a zavřel dveře. Vypadal jako by si ani nedovolil něco namítnout, i když se k tomu jednu chvíli nadechoval. Kdo je ten muž vedle mě, že na lidi takto působí? Když jsme procházeli nemocniční chodbou přilepila se na něj nějaká mladinká sestřička a nespustila z něho oči.

Mírně sem se na ní zamračila a tak se zahanbeně stáhla. No co to mělo být? ...

Po celou dobu co mi doktor Sheldon pokládal otázky, sem nepustila Michaelovu ruku ze svého sevření. Byl momentálně mým jediným světlejším bodem v temnotě. Zadívala sem se na jeho jemný profil a srdce se mi znovu rozbušilo. Chtěla sem vědět co to znamená..

Takže...vypadá to na úplnou amnézii slečno ..Greenová, doplnil ho Michael s jemným zaseknutím. Nemusíte se ale bát, začal rychle, když sem se na něj vyděšeně dívala, ještě uděláme nějaké testy a sono hlavy, ale jsem si téměř na sto procent jist, že se vám paměť vrátí dříve než se nadějete.

Nejspíše je to způsobeno tím těžkým otřesem mozku a hlavně velkým šokem, usmál se na mě povzbudivě. Necháte si jí tu přes noc? Nebo ji mohu odvést domů, zeptal se Michael náhle a já se úpěnlivě podívala na doktora. No..., zaváhal , myslím, že není nutné, aby jste tu zůstávala , ale kdybyste přeci jen chtěla...

Ne, vyhrkla jsem snad příliš rychle. Nic mi není, pojedu s ..s Michaelem domů, odpověděla sem mu a následovala ho do další místnosti. Tak teď jsou na řadě ty testy Katherine. Pane Jacksone, dovolíte? , usmál se na Michaela vřele a on byl nucen opustit mou dlaň.

Trvalo to jen maličkou chvilku. Testy byly hned hotové, zraněné čelo mi lékař ošetřil v mžiku. Mohli jsme se vydat domů. Připomene mi to něco?...

.........................................................................................................................................................................

Sledovala sem ubíhající krajinu z auta a snažila se přinutit mou mysl, aby se vzpamatovala. Vůz zpomalil a projel kovovou bránou se zlatavým tepaným nápisem Neverland. Vydechla sem úžasem, když sem spatřila zahrady, fontánky, kolotoče a dům. Co dům ba přímo palác !

S vykulenýma očima sem se podívala na Michaela. Tady bydlíme ?? , ptala sem se ho a nemohla tomu uvěřit. Michael se rozesmál a oči mu blýskali potěšením. Přesně tohle na tom nejvíc miluju. Když sem někdo přijede a má stejný překvapený výraz jako teď ty. Ale..ty jsi kouzelná, usmál se a pohladil mne po tváři. Překvapilo mě, jak jsou mi jeho dotyky tak příjemné.

Jen co jsme vešli do domu přihnala se ke mě baculatá dáma v letech a objímala mě div mne neumačkala. Pohladila sem jí po uslzené tváři a hledala na ní něco povědomého. Nic. Já z toho snad zešílím.

Je strašné, když nepoznáváte sebe ani své nejbližší. Ještě , že se ti nic vážnějšího nestalo Kate, vzlykla. Připravila sem ti čaj, doprovodíš jí Miku do jejího pokoje? , vzhlédla k Michaelovi prosebně.

Jistě, přitakal.

Michael mne doprovodil ke dveřím a hned se otočil zpátky. Michaeli? ...

Ano?, otočil se ke mě a vyčkával.

Děkuji, řekla sem upřímně. Jeho pohled mě zahřál u srdce.

.....................................................................................................................

Stejný čas..San Diego

Je mrtvá? .., rozlehl se po prázdné místnosti mrazivý hlas.

Ne pane....

To máš taky jediné štěstí ty kryso !, zařval a svého pomocníka chytl pod krkem.

Protože, kdyby tam zemřela , krutě by si za to zaplatil.....

Auu..ne nechte mě prosím, zasípal ustrašený hlas, když se před ním objevil záblesk ostré čepele..

Nic ti neudělám, ještě bys mi mohl být nápomocný, ale naposledy ti říkám , abys tu ženu nechal být !.. Nejdříve zabiju toho bastarda a pak jí ! Vlastníma rukama , rozumíš? ...

A..ano rozumím pane..

A nebo možná proběhne menší změna plánu...jí si nechám jako trofej na hraní...

.........