2.kapitola - Pomoc...

Zrovna jsem se začala probírat z polospánku, když v tom zhasl motor. Táta nadšeně vykřikl : tak rodinko jsme doma ! ..Kolikrát jsem tuto větu už slyšela, pomyslela jsem si..ale dnes je to naposledy..tohle je náš domov. Oči jsem měla ještě stále zavřené a snažila jsem se vnímat zvuky, které se odevšad ozývali.Tam sem slyšea zpěv ptáků a na druhou stranu křik dětí..cítila jsem, že i sluníčko vykouklo z pod oblak, i když celou cestu bylo zataženo.  Pomalu jsem otevírala oči a co jsem spatřila mi vyrazilo dech..Vylezla jsem z auta a rozhlédla se kolem sebe. V aleji starých lip se rozprostíraly na obou stranách silnice krásné řadové baráčky, které ač byly opravdu velmi malé na kráse jim to neubíralo. Vypadali jako kamenité domky, které někdo jen slepil lepidlem..nádherně postavené, jako z dřívější doby..kdy člověk ještě neměl k dispozici cihly a maltu. Rozeběhla jsem se po upravené travnaté cestičce k našemu domku, o kterém mi maminka prozradila, že má číslo 8.

Taťka začal pomalu vybalovat kufry a nosil je ke vchodovým dveřím..nemohla jsem to vydržet a musela se jít porozhlédnout ven...Počkej, počkej mladá slečno, slyšela jsem maminčin hlas a co si třeba nejdříve vybalit? nahodila svůj výraz se zdvihnutým obočím a zároveň úsměvem na rtech, který sem na ní tak milovala. ..To počká mami, odvětila jsem a oplatila jí úsměv..Hlavně se hned nezstrať a nebav se s cizími lidmi, zavolal ještě otec.. Já vím tati..už si jak babička, řekla jsem na jeho adresu a začala se smát.

Proběhla jsem mezi domky a zastavila se. Za naším baráčkem se rozprostírala obrovská louka. To je nádherna, vydechla jsem a vydala se písčitou cestičkou neznámo kam. Došla jsem k zurčící řec, sundala si sandále a šla si smočit nohy. Udělala jsem první krok,a s bolestivě vyjkřiknutým AUU jsem sebou žuchla na zem..Nevěřícně jsem koukala na svoje chodidlo, ze kterého se řinula krev...Já sem ale pako, nadávala jsem si. V tom jsem za sebou zaslechla kroky.

Ahoj co se ti stalo? Je to zlý? zeptal se dotyčný starostlivě. Prudce sem otočila hlavou a zadívala se do těch nejhezčích očí, jaké jsem kdy měla možnost spatřit.Nádherné, hluboké, tmavé..byl to kluk tmavé pleti, určitě o něco starší než já, útlé postavy. Trhla jsem sebou, když vou otázku zopakoval. Ale to nic, jen sem blbě šlápla na ostrej kámen a trochu si pořezala chodidlo. Jeho oči sjeli na mou poraněnou nohu.Nic to není..odpověděla jsem. Nic to není?? zeptal se s údivem., Hodně to krvácí, to bude na šití..Můj obličej ošklivě zesinal..šití? pípla jsem ..Taky nemám rád doktory, když uviděl můj výraz. Ale nic jiného ti asi nezbyde. Pojď musíme tu ránu alespoň omýt než se ti tam dostane infekce. Můj pokus o zvednutí opět nevyšel a já sebou švihla na zem podruhé. AUU, zasténala jsem bolestí.."Promiň" , řekl  a vzal mě do náruče. Odnesl mě na rozprostřenou deku, které sem si předtím vůbec nevšimla.

Tázavě sem se na něj podívala. Pokrčil rameny..byl jsem tu dříve, slyšel sem , že se sem někdo blíží. Chodím sem velmi rád, je tu krásně a klid..ne jako doma..a oči upřel se zamračeným výrazem pohledem v dál.

Jak se vlastně jmenuješ? vyhrkla jsem ze sebe zbrkle. Usmál se, a nevědomky ukázal svoje sněhově bílé zuby, které zářili v jeho tmavém obličeji.Promiň, já se ti vlastně ještě ani nepředstavil. Ahoj já jsem Michael a podával mi s úsměvem ruku. Přijala jsem ji ..Ahoj mé jméno je Kate, a sladký úsměv mu opětovala, aniž byh si vzpomněla na zraněné chodidlo. Michael, ale nezapomněl..vytáhl ze svého batohu čistě bílý kapesník, smočil ho do vody a opatrně mi začal omývat ránu. "Júúú"  ta je ale ledová, vyprskla jsem smíchy a Michael se mnou.Ledová voda ti zmírní bolest a zastaví krvácení, potutelně se usmál a já si uvědomila, že bolest již téměř opravdu necítím. No..možná , že to šití nebude potřeba, když mi se spokojeným výrazem omyl a zavázal nohu.

Ty nejsi odtud, že? Nepamatuji si, že bych tě tu někdy viděl..a zadíval se na mě.Já mu pohled opětovala..a pozorněji si ho prohlédla..to já o něm říci nemohu, vrtalo mi hlavou. jako bych jeho tvář a hlas už někde slyšela ..ale kde? Nikdy předtím jsme se vidět nemohli..dumala jsem si pro sebe.. " Haloo" ..a luskl prsty před mým zamyšleným obličejem. Vnímáš mě vůbec ??..a začal se šíleně smát.. Dnes jsme se přistěhovali, odpověděla jsem mu mezi záchvaty smíchu. Jeho smích byl notně nakažlivý. :)  Začala jsem mu vyprávět o našich vleklých stěhováních z místa na místo a jak mě to trápilo. Gary je naše konečná zastávka, konečně pravý domov, řekla jsem zasněně. Bydlíte v té aleji řadových domků? A ukázal dozadu. Ano , máme domek s číslem 8. .Paráda, obdařil mě svým nádherným úsměvem jako když se rozzáří ranní sluníčko a podíval se na mě, takže jsme sousedé, my bydlíme v sedmičce.

Musím tě seznámit s mými sourozenci, řekl najednou. Kolik máš sourozenců? zněla moje odpověď. Chvíli mlčel..jako kdyby počítal..a vyhrkl..osm. Šokovaně jsem na něho pohlédla..to mu neušlo. Začal se smát..Panejo, vyšlo mi z úst. To musí být skvělé mít tolik sourozenců okolo sebe...No občas mi lezou pěkně na nervy, odvětil Michael se zamračeným pohledem ,ale zároveň s úsměvem na rtech, který vypovídal o tom jak moc všechny své sourozence miluje. A co ty? ..No já jsem jedináček.Teď naopak vykulil své oči Michael. To je rozdíl co? a začala se smát a Michael se přidal. Cítila jsem na sobě jeho zkoumající pohled..máš krásný úsměv, vydechl...Zadívala jsem se na něj a zase oči rychle sklopila..Nápodobně, odvětila jsem stydlivě a rudá jako rajče, jak se znám. Vypadáš starší než já, nadhodila jsem. Je mi 13, zazubil se. Mě je 10. Mému bráškovi Randymu je taky 10 let, možná budete chodit do stejné třídy, pokud budeš chodit na školu Sv. Antonia. Ano, tak se nazývá moje nová škola, odpověděla jsem s nadšením v hlase.

" Michaeli Josephe Jacksone", slyšela jsem najednou někoho hněvivě zařvat. Jak to, že si se opovážil nepřijít na odpolední zkoušku? řval dál vysoký muž a urychleně se k nám blížil. Kdo je to?? zeptala jsem se se strachem v hlase. ..Můj otec..řekl sklíčeně Michael a zabodl své krásné,ale teď už smutmé oči do země před sebou. Objala jsem ho, jako bych ho chtěla před jeho vlastním otcem ochránit. neznala jsem ho, ale cítila jsem strach. Ne tohle nedělej..odstrčil mé paže. Ne před ním..podíval se na mně smutnýma očima, postavil se a čekal na první ránu.           

                                                                                                                                ..