105. kapitola - Nemocnice

 Zaskřípali dveře, slyšet byl jen lehký klapot bot. Po chvíli ustal a já cítila jak se postel prohnula. Na čele sem pocítila jemný dotyk horké dlaně. Zamžourala sem do tmy a ve svitu měsíční záře spatřila Michaelův jemný obličej stažený starostí.

Vůbec si nejedla , víš co ti řekl doktor, pokáral mě jako malé děcko. Kdybych ho neznala mohlo by mě to iritovat, ale znala sem Michaelovu povahu víc než dobře. Strach mu vyzařoval z upřímných očí a tak sem mu v klidu odpověděla.

Promiň , neměla sem hlad, ale slibuju, že si dám ráno hned pořádnou snídani..Spíše oběd Kate, zasmál se tiše Michael. Nezapomeň, že ráno jedeme za Dr. Burnsem.

Michaeli já si nemyslím , že...
Vůbec o tom nebudeme diskutovat Catherine, přerušil mě a nalil mi hrnek čaje. Napij se a spi klidně dál, já tu zůstanu přes noc.

Čaj mi v ústech zhořkl a zadrhl se v hrdle. Sledovala jsem jak se uvelebil do hlubokého křesla a rozkašlala sem se. Ty ...ty tu zůstaneš?, zeptala jsem se udiveně, ale nutno říct, že naprosto zbytečně.

To vůbec nemusíš, je mi naprosto skvěle, přesvědčovala sem ho, doufajíc, že vyhoví mé prosbě a bez řečí odejde do svého pokoje. Jenže to by nebyl Michael, kdyby mě poslechl. Ta jeho zatracená povaha. Lidé ho právě kvůli ní obdivují, ale věřte , že někdy je na zabití. Když si něco umane, musí být po jeho. A ani v tomto případě to nebylo jinak.

Zůstanu tu přes noc, ať se ti to líbí nebo ne, založil si ruce na hruď a opřel se. Lehni si a klidně spi.

Klidně spi? To se mu to říká. Jak mám asi v klidu usnout, když mě tu sleduje jako starostlivý rodič své nemocné dítě?...

Fajn jak chceš, pohodlně se vyspi, řekla sem ironicky s pohledem upřeným na starobylé dřevěné křeslo. Otočila sem se na bok a snažila se nemyslet na to jak je blízko.

Přísahám, že sem se ze všech sil snažila usnout. Tolik sem chtěla, oči mě pálili jako rozžhavené uhlí a tělo samou únavou křičelo o klidný spánek. Jenže moje smysly byly v pozoru od chvíle, kdy vešel do pokoje. Nevím jak dlouho uběhlo od chvíle, co si umíněně sedl do křesla, ale tušila jsem, že pár hodin už to bude.

Srdce se mi na okamžik zastavilo, když se postel znovu zhoupla. Michael mi přes ramena natáhl deku a uložil se na druhou stranu postele. Srdce se mi rozbušilo tak rychle, že jsem měla strach, že mě prozradí jeho hlasitý tlukot.

Jakmile se jeho dech prohloubil, už ani já nevydržela mít oči otevřené a nechala se ukolébat jeho tichým oddechováním...

....................................................................................

Měl o ní strach. Nemůže se tomu přece divit. Její dnešní nevolnost mu dělala starosti . A ne jen to. Oliver.

Kdo to může být? Bývalý přítel? Milenec?..... Manžel? , blesklo mu hlavou, když si uvědomil, že ho tato možnost nikdy nenapadla. Příjmení má přece jiné. Jmenuje se přece Greenová ne Davisová.

Ani mu nedošlo, že mohla být vdaná. Nebo si to spíše nechtěl připustit. Nedokázal bojovat s myšlenkou, že patřila jinému muži. Jako teď Victorovi.

Vybavil si její slova z dnešního poledne. " Znamenal pro mě všechno na světě"...Nemohl na dotyčného přestat myslet. Každopádně to byl někdo, kdo jí velmi krutě ublížil. Milovala Olivera více než milovala kdy jeho, mohl to vyčíst z jejích očí. Bolest , kterou cítil v srdci se mu rozlévala všude po těle. Bylo to jako žíravina proudící mu v žilách.

Proč jí tolik ublížil? Proč, když je vidět, že mu dala své srdce? Ten člověk byl krutý. Nebo mu udělala to, co kdysi udělala jemu? .. Odešla za jiným mužem, načež si to rozmyslela, ale on už jí nedokázal odpustit? ..Jestli to tak bylo, naopak s ním soucítil. Kdyby se tehdy vrátila, vyhnal by jí.

Sice mu to nedalo, hledal jí, ale detektivové, které najal vždy vyšli s prázdnou. Po Catherine Davisové se slehla zem. Tehdy bylo jediné vysvětlení. Utekla s ním za hranice a jeho nechala napospas zármutku a prázdnotě. Zavrtěl hlavou a vstal z nepohodlného křesla. Už je to natolik dlouho, že už nic nepotřebuji a ani nechci vědět.

Lehl si k ní opatrně aby jí nevzbudil a přikryl jí nahá ramena. Dneska toho bylo dost a on byl jen člověk. Je utahaný a spánek potřebuje jako sůl. Přestal vnímat, že vedle něj leží žena, po které tolik touží. Žena jež byla jeho osudem. Naposledy se podíval na její nahou šíji, opřel si ruku o čelo a nechal se unést spánkem.

.......................................................................................................................................................

Ráno mě probudilo chladný vzduch zářijového počasí. Bylo poznat, že se blížíme k opravdovému podzimu, za chvilku už tu bude říjen. Vstala sem opatrně z postele, abych nevzbudila stále spícího Michaela a zabalila jsem se do županu. Vzbudila jsem se dost brzy, slunce ještě nevyšlo. Tiše jsem vklouzla do koupelny a shodila ze sebe pyžamo.

Horká voda byla na mé zmrzlé tělo to pravé. Namydlila jsem se a nechala se unášet úžasně teplou vodou, kterou sem si napustila až po okraj vany. Jahodovou pěnou sem si ve vaně vyrobila sněhové království. Právě sem si myla vlasy, když sem zaslechla kroky. Než sem stačila něco říct , vešel Michael dovnitř.

Instinktivně sem se ponořila do mýdlových bublinek a zakryla si vše co se dalo. Naše oči se střetly jako na bojišti. Michael se zasekl v půli kroku ve dveřích a sledoval mě obdivným pohledem. Musela jsem vypadat směšně, s tunou napěněného šamponu na hlavě, ponořená do vany plné pěny.

Já..já omlouvám se..měl sem..neuvědomil sem si, že bys ...jdu k sobě.., koktal, aniž by ze mě spustil oči. Tváře mu okamžitě zčervenaly a oči se leskly. Měla sem takovou chuť si ho k sobě přitáhnout za pásek od županu a ochutnat jeho šťavnaté rty. Místo toho sem , ale řekla úplně něco jiného.

Jsem do dvaceti minut připravená jet do nemocnice, mohl bys prosím odejít, abych se mohla usušit?...Michaelovi oči se najednou rozšířili poznáním, otočil se a odešel. Těžko říct, jestli k mému štěstí či smůle. Jelikož, kdyby porušil naši " dohodu" , o kterou sem ho sama prosila, neměla bych sílu mu vzdorovat.

........................................................................................................................

V nemocnici nás přivítal Dr. Burns a hned mi popisoval, jaké testy podstoupím. Michael sice trval na tom, že do ordinace půjde se mnou, ale nakonec sem ho přinutila zůstat na chodbě.

No ze všeho nejdříve Catherine vás vyšetří další výborný doktor a to pan Downey, je to gynekolog. Vaše potíže, by totiž mohly být i předzvěstí radostnější diagnózy, mrkl na mě s úsměvem.

Vytřeštila sem oči a zakroutila sem hlavou. To je naprosto vyloučené pane doktore. Tím sem si jistá, takže gynekologie je zbytečná. Víte Catherine, že i prášky mohou selhat a ...Vyloučeno, přerušila sem doktora a naonec se mi ho podařilo přesvědčit.

Vyšli jsme společně z ordinace a Michael okamžitě vstal. Vezmeme Catherine zatím jen krev a uvidíme co nám to prozradí, pojďte se mnou. Šla jsem vedle Michaela , když v tom sem uviděla tvář...Tvář tak povědomou, ale nedokázala sem jí zařadit.

Kolem nás rychlými kroky prošel člověk, který nenávistným pohledem pohlédl na Michaela a svůj pohled pak na jeden malý okamžik upřel i na mě. Mráz mi přeběhl po zádech. Tvář toho člověka sem nedokázala vymazat z mysli ale nedokázala sem si vzpomenout, kde sem ho jen mohla vidět.

Zná Michaela? Nebo mě? Oba? Přemýšlela jsem, jestli sem někomu něco neprovedla. Vždyť já nemám nepřátele. Za to Michael asi ano...Přesto sem nemohla popřít strach. Strach z tváře člověka, u kterého sem nevěděla jestli byl škaredý pohled mířený na Michaela nebo na mě.

Tušila sem předzvěst něčeho zlého, aniž bych tušila proč...Ten pocit mě zahalil jako mlha a já uzamčená v mysli s přemýšlením na onu osobu se zlověstnýma očima...