Laneey | 103. kapitola - Shledání..

Už jsou tady, vypískla Susan a utřela si ruce do zástěry. Kdo přijel? , zeptala jsem se užasle , když sem viděla Susaninu rozzářenou tvář. Michaelovy oči jiskřily překvapením a radostí.

Michaeli, Kate, utíkejte se rychle převléknout, já mezitím s dětmi přivítám naše drahé hosty. Přece byste jim nešli otevřít v županech, zasmála se, když přejela očima náš úbor. 

Nikdo mi vlastně neodpověděl na otázku, ale nevadilo. Vždyť se to za chvilku dozvím. Myslím, že budeš mile překvapená Kate, řekl Michael, jako by mi četl myšlenky a odešel do svého pokoje.

Zamyšleně sem vešla k sobě a otevřela skříň. Černé kalhoty a červený lehký svetřík bude pro přivítání návštěvy snad dosti taktní. Kdo to může být? Dle Susanina i Michaelova výrazu bych tipovala někoho z rodiny. Bože, jak ráda bych je všechny znovu viděla. Kromě jednoho člověka. Michaelova otce.

Pochybovala sem, že by přijel zrovna on. Dle Susaniných obvyklých poznámek sem zjistila, že si s Michaelem nejsou moc blízcí. Sama vím, že nikdy nebyli, ale říkala sem si, že když uběhlo tolik let, třeba se to změnilo. Že se Joseph změnil. Ale není to pravda. Kvůli Michaelovi mě to moc mrzí.

Na chodbě zaklaply dveře a chodbou se rozezněly kroky. Rychle sem si přečísla vlasy a vyrazila dolů, vstříc překvapení.

....................................................................................................................

No panebože! Mě snad klame zrak! Katherine Davisová? Kde se tu bereš?....

Ten hlas mi byl tak povědomý..Prohlížela jsem si pomalu tmavého muže, menšího než Michael, ale ty oči. No samozřejmě ty stejné oči jako měli všichni z Jacksonovic klanu. Když ke mě přišel blíže a rozpřáhl paže se slzami sem ho objala.

Ach Randy , tak ráda tě zase vidím, to snad není možné. Teda z tebe je ale kočka Kate, prohlížel si mě jako vystavený kus oděvu ve výloze. Sakra kdybych nebyl ženatej, tak...

Jsi ženatý?, přerušila sem ho zvědavě. No řeknu ti, že sem si kdysi myslel, že do chomoutu nikdy nevlezu ale teď sem nejšťastnějším mužem na světě. Mám úžasnou manželku a dcerku, mrkl na mě šibalsky. No počkej, za chvilku jsou tady, nepřestával se potutelně usmívat a já přemýšlela co za překvapení mě ještě čeká.

A co že si se nepochlubil bráško, že je tu Kate? Taková vzácná návštěva a ty si jí tu schováváš pro sebe, no né že bych se tomu divil...Randy nech toho! Kate tu opravdu není kvůli mě, přijela se svým přítelem jsou mými hosty tu v Neverlandu, ukončil Randyho prupovídky Michael ,jehož tvář vyznačovala nesouhlas.

Zlato, prosímtě mohl bys skočit Trishe do auta pro plínku? Zapoměla jsem jí tam, ozvala se zadýchaně žena, jenž se najednou objevila na písčité cestě s batoletem v náruči. Rusé vlasy lemovaly obličej nejen ženy ale i malé dívenky.

V ten okamžik se mi v hlavě promítly všechny mé vzpomínky z dětství. Na můj první den ve škole, kde jsem poprvé poznala tuto ženu. Kdysi dívku jenž se stala mou nejlepší kamarádkou. Na naše každodenní rozhovory až po dobu dospívání. Je to tak dlouho co jsme se neviděli. Má poslední vzpomínka byla z letiště, když se na mě naposledy otočila a nastoupila do letadla. Pak se stalo příliš mnoho věcí, které mi zabránily se vrátit do minulosti.

Marion? ..Přistoupila sem k ní pomalu a zadívala se jí do obličeje. Její oči se rozsvítily poznáním a láskou. Kate! Ani ve snu mě nenapadlo, že tě ještě někdy spatřím, vzlykla dojatě.

Pojď zlatíčko ke strejdovi Mikovi,  maminka s tetou se teď potřebují pořádně obejmout, vložil se do toho Michael a vzal si Trishu do rukou. S Marion jsme si padly do náruče. Věděl sem, že budeš překvapená, zvolal Randy, když se vrátil s celou taškou papírových plínek.

.................................................................................................................

Celý den jsme strávily společně. Venku bylo krásně teplo , děti si hráli na zemi vedle nás a my si mohli nerušeně vyprávět o našich životech. Tedy spíše Randy a Marion vyprávěli. Po tolika letech není divu. Jen já raději mlčela. Michael na tom byl obdobně.

Jak dlouho už jste svoji? ...No už to bude 7 let, a já mám někdy pocit, že toho svýho chlapa musim zabít, ale stejně ho miluju, zadívala se Marion na Randyho, jako kdyby se vzali teprve včera. Jsem poctěn má drahá, odpověděl jí Randy, načež si věnovali dlouhý polibek.

Víš Kate, dlouho jsem nemohla otěhotnět a lékaři nám nedávali moc velkou šanci, že se nám to podaří. Ale naděje umírá poslední, mrkla na zrzavé batole jenž se právě natahovalo pro gumovou hračku. Ona je naše největší štěstí. To věřím Marion, je kouzelná, usmála jsem se při pohledu na malou Trishu.

Řekni nám taky něco o sobě Kate. Co tvůj život? Máš manžela a děti? Co děláš vůbec tady? ..

Byly to tak jednoduché a jen čistě zvídavé otázky, které mě ale zabolely. Já.. nemám manžela ani děti. Nejdůležitější je pro mě moje firma. Dělám v oděvní branži, šiju modely a pořádám módní přehlídky. Panejo tak ti to vyšlo, to je úžasné, poznamenala Marion.

Ale Kate, no tak nebuď suchar, vložil se do toho Randy. Pověz nám něco osobě. Neříkej mi, že tě ještě nikdo nevlastní, no víš jak to myslim, zasmál se a zvědavě nadzvedl obočí. Mám přítele, jmenuje se Victor a jsme spolu 5 let, spokojený?, odpověděla jsem mu s úsměvem. Cháá věděl sem to, teda z tebe to leze jak z chlupatý deky.

Jak dlouho jste spolu? A kdy bude svatba? Víš dlouho sem na žádný nebyl tak...Auuu! , zavřískal, když ho Marion dloubla do žeber.

Zatím spolu jen chodíme, neplánujeme svatbu, zchladila sem Randyho svou odpovědí.

Proč nemáš děti Kate? Co si pamatuju tolik si po nich toužila, optala se Marion zvědavě. Já..já..nebyl čas , vyhrkla jsem snažíc udržet slzy, jenž se mi nahromadily v očích. To je hloupost Kate, na takové štěstí jako jsou děti je vždycky čas. Ale možná se neobjevil člověk, se kterým si je chtěla mít, snažila se vyzvídat a já na to neměla sílu. Nemohla tušit co ve mě probudila.

Tu dávnou bolest, která nikdy nezmizí ze srdce matky. Oči jenž mě nepřestaly nikdy sledovat, úsměv jenž stále zůstával v jeho tváři. Oliver. Jediné co mi zbylo jsou vzpomínky. A to nestačí. Nepřebolí.

Kdo je Oliver ?, zeptal se Randy vykuleně a já se rozhlédla kolem. Marioniny i Michaelovi oči visely na mých rtech a čekali na odpověď. Neuvědomila jsem si , že jsem jeho jméno vyslovila nahlas. Slzy mi už neprodleně máčely tváře a já s těžkostmi promluvila.

Oliver byl pro mě tím nejdůležitějším na světě. Mojí největší láskou a nevýslovným štěstím. Když se na mě podíval, chytl mě za ruce, usmál se na mě bylo to jako by se mi v srdci rozlévala živá voda. Přiměl moje zraněné srdce znovu milovat, pohlédla jsem Michaelovi do očí, v nichž se zračila bolest. Ale tak jiná než ta moje.

Omluvte mě, setřela jsem si slzy z obličeje a aniž bych se ohlédla, vyrazila jsem rychlostí světla do bezpečí domu. Nereagovala jsem na jejich zavolání. Neměla jsem sílu. Bolest se mi rozlévala po celém těle.

Byla mi zima, kroky ztěžkly. Otupily se mi smysly a já cítila , že ztrácím rovnováhu. Tělo odmítlo poslouchat a můj svět se zahalil do tmy...