Laneey | Mé povídky, aneb ať žije fantazie

Uvnitř sem se třásla, ale co nazbyt, již sem byla tam, kde sem celý den toužila být. U Michaela.

Ať sem se rozhlížela, jak jsem chtěla, nebylo po něm ani stopy. Pokoj byl vzorně uklizený a otevřeným oknem sem proudil mrazivý chlad. Při prudším poryvu větru se okno otevřelo dokořán a ukázalo mi jaké je venku děsivé

 Nechápu jak se to mohlo tak zvrtnout.

Cestou do Gary jsme se nasmáli, povídali si a nyní jsme znovu oba jak na trní a vrháme na sebe nevraživé pohledy. Měla sem pocit, že to tak mezi námi funguje dost často. Ten chlap dokáže měnit náladu, jak chameleon svou barvu kůže. 

 Úsměv mi zářil na tváři a hřála mne Michaelova blízkost. Ani nevím proč. Možná jen proto, že je mi jeho společnost prostě a jednoduše příjemná. Nevěděla sem kdo to vlastně je. Byl to strach z toho co všechno se dozvím. A já doufala, že se to dozvím. Musí mi přece prozradit, jaký máme mezi sebou vztah. 

Zadívala

Cítila sem bolest. Černé oči se na mne upřeli a hledali odpověd na otázky, jenž se v nich míhaly. Ztrácela sem se v těch něžných hlubinách a alespoň se pokusila o úsměv.

Co jiného mi zbývalo, když sem tomu člověku zřejmě musela způsobit bolest. Ty jeho proklatě krásné oči to na mě křičeli ze všech stran.

Seděla sem na na menší skalce a tiše pozorovala okolí. Na to že je prosinec, je celkem teplo, i když ..po ty tři hodinky co jsem venku jsem pociťovala narůstající se zimu.

Přemýšlení o vlastním  životě mě naplňovalo rozpoluplnými pocity. Je zajímavé kolik krásného i zlého může člověk za svůj život zažít. Bývala