11. kapitola - Není naděje...

Čas ubíhal neuvěřitelně rychle a my jsme s Michaelem spolu trávili čím dál méně času. Popularita Jackson 5 nabírala na obrátkách a narůstala každým dnem. Vídaly jsme se maximálně 2 dny v týdnu a i to byl někdy zázrak. Když měl Michael čas ,  čekal před školou , samozřejmě maskovaný tak, že ani jeho vlastní bratr ho nepoznal.

Obvykle jsme se šli všichni společně vykoupat k řece nebo šli k Marion a hrály spoustu her, které nás zrovna napadly. U Marion bylo vždy spousta zábavy, obrovský dům, kde jsme si hráli rádi  na schovku doplňovala rozlehlá zahrada s vlastním miniaturním aquaparkem. Tam jsme se vyblbli nejvíce. Bylo krásné vidět Michaela opravdu šťastného, bez toho , že by měl strach , že se najednou objeví otec, bez převleků, bez fotografů, které Jacksonovic bratry pronásledovali na každém kroku. Alespoň na pár těch zlatých chvil.

Ale nejraději jsme byly s Michaelem sami, to minimum času nás ubíjelo. Na tyto společné chvíle jsem se vždy těšila ze všech nejvíc. Mohly jsme na chvíli uniknout ze stereotypu všedních dnů. Michael mi vyprávěl o vystoupeních, která byla jako vždy perfektní a já mu naopak vykládala novinky, které se událi zde v Gary.

Dnes by taky mohl Michael přijít , doufala jsem, zatímco paní profesorka Gellerová náruživě povídala něco o literárních spisovatelích z 19 století. Hypnotizovala jsem hodiny a čekala ten krásný  zvuk, který oznamoval konec vyučování. Během pár vteřin se drnčivý zvonek ozval a děcka vylítly z lavic jako střely, ale profesorka byla tak zabraná do svého výkladu, že si toho snad ani nevšimla.

Rychle jsem sbalila svoje věci,  a doufala jsem,, že zmizím ze třídy dřív než všichni ostatní, když v tom se ozval profesorčin hlas. " Prosímtě Kate" ,  a já si se značným znechucením všimla, že jsem opět byla příliš pomalá...proč to musím odnášet vždycky já? ,  pomož mi s učebnicemi do kabinetu a pak ukliď třídu, ano? , děkuji ti. Sesbírala jsem ze stolů knížky a následovala ji.

Konečně jsem vyšla ze dveří školy, a rozhlížela se okolo sebe. Nikde nikdo, byl pátek a všichni už byly dávno doma, jen já tu musím vždycky trčet, řekla jsem si pro sebe naštvaně.

" Kate " , ozval se jednou Michael. Otočila jsem se za známým hlasem a vyprskla smíchy. Michael měl na sobě nějaké staré džínsy, které vypadaly že se každou chvíli rozpadnou, tmavě zelené batikované tričko a svůj outfit okořenil modrou čepicí.

" Ty máš ránu teda " , řekla jsem mu popravdě a nemohla se zbavit smíchu který mi klokotal v hlase. Noo ještě se mi směj, vždyť víš proč to dělám, sám se takhle stydím oblíknout , ale co mi zbývá? ...

Ale Michaeli, vždyť tady je to snad jedno..lidé tě tu stejně poznají, jsi přece doma..myslím, že ty převleky nemají smysl...paparrazi se tu snad neobjeví ne? .. " No" , u nich nikdy nevíš Kate, poznamenal Michael. Tak pojď mám pro tebe překvápko.

" Tak honem " , jsem nedočkavá Michaeli, žadonila jsem když jsem se natáhla na rozprostřenou deku u řeky. Pamatuješ jak jsi se mě ptala, jestli už jsem něco složil Kate? Něco ti zazpívám , řekl nesměle , je to pro tebe..akorát jsem ten song nemohl pojmenovat po tobě..však víš proč.  Z jeho hrdla se začali hrnout první tóny ...

Ben, the two of us need look no more
We both found what we were looking for
With a friend to call my own
I'll never be alone
And you my friend will see
You've got a friend in me
(You've got a friend in me)

........

Když zpíval , třásla jsem se. Byla to tak krásná slova, tak pravdivá. Drželi jsme se za ruce a já poslouchala jeho hlas. Zadíval se mi do očí.. " Kate" , vždycky tu pro tebe budu. " Já vím, Michaeli " , děkuji, objala jsem ho tak pevně div jsem ho neudusila.

Vyjde na nějakém albu Michaeli? , zeptala jsem se zvědavě.  " Samozřejmě " , plánujeme vydat moje první sólové album, ale nevím jestli ho na něj zařadím, možná až na to další. " Ach tak " , bude to skvělé už se těším.

Čas ubíhal proti naší vůli moc rychle a my se loudali domů. Rozloučili se a já se srdcem naplněným radostí vběhla do domu. Překvapilo mě hrobové ticho, ve kterém se mísily jen tiché vzlyky. Rozeběhla jsem se do obýváku, odkud se tyto srdceryvné zvuky ozývaly. Obrázek , který se mi naskytl mě bolel u srdce..maminka ležela na pohovce, byla mrtvolně bledá a vypadalo to jako když nevnímá okolní svět, zřejmě vycítila, že jsem se objevila ve dveřích a zvedla ke mě svoje prázdné oči. To otec plakal..velmi. Nikdy jsem ho takto neviděla.

" Mami ?! " , co se děje?? , zeptala jsem se nechápavě , ale tušila jsem , že to bude něco vážného. Tys byla u toho lékaře? Mami, co ti řekl, prosím řekni mi to, ale to už se mi začaly hromadit v očích slzy.

" Kate" , musíte být s tatínkem silní, moc dlouho tu už nebudu. " Zjistili mi rakovinu zlatíčko" . . Ale , vždyť ta se dá léčit, vždyť můžeš chodit na chemopterapie a tak..vykřikovala jsem se značnou panikou v hlase a proudy slz se rozutekly po mé tváři naplno. " Nemám naději , Kate" , mám ji už všude, přišli na to moc pozdě.

Nevěděla jsem co na to říct, chtělo se mi umřít místo ní, něco rozbít...obejmula jsem ji a šeptala jí co všechno pro mě znamená. Nemůžeš nám jen tak odejít maminko, nemůžeš, plakala jsem. " Kate" , slib mi, že se nebudeš trápit dlouho, vždy tu pro tebe budu, budu tě hlídat tam zezhora, ukázala na nebe, aby se ti nic nestalo. Slibuju.

Bolest byla elektrizující. Vyběhla jsem rychle z domu a aniž bych se nad něčím rozmýšlela mířila jsem k domu Josepha Jacksona. Věděla jsem, že není doma, a i kdyby byl, bylo by mi jedno co by mi řekl,  v tuhle chvíli jsem potřebovala nejlepšího přítele.

No sice sem říkala, že kapitolky budou kratší, ale tahle je zase nějaká delší..no prostě bude jednou taková a pak maková mno podle toho co se zrovna bude v dílku dít