66.kapitola - Strach a křik

Všude byl jen dým, prach a vzduch byl cítit po spálených gumách.Obávala jem se nejhoršího. Slzy mi postupně stékaly po tvářích, když do hrobového ticha kvílely sirény policejních aut a sanitky. Pobíhali tu muži v tmavých uniformách i zdravotníci.

" Pane , prosím vás " , zastavila jsem jednoho postaršího muže, můžete mi říct, kde jsou ranění? " Promiňte slečno ", já tu jsem jen chvilku, přijeli jsme jako výpomoc, vůbec netuším, jestli to ten co to napálil do stromu přežil, vypadalo to dost zle. Zeptejte se Derricka, ukázal na muže stojícího opodál, ten to určitě bude vědět. Teď už musím jít, omluvte mě. Zírala jsem na jeho mizející postavu a nebyla schopá vůbec přemýšlet.

Otočila jsem se a rozeběhla se za mužem na kterého mě odkázal. Přes slzy jsem jeho tvář viděla dost rozmazaně. Stála jsem před ním beze slov a bála se ho na cokoliv zeptat. Slečno co tu děláte? Tady by jste vůbec neměla být. Jste příbuzná někoho ze zraněných? Touto otázkou mě trochu uklidnil. Takže to namená, že nikdo nezemřel? Ne slečno, ale jeden z mladíků je na tom hodně zle.Tvářil se u toho, jako kdyby nevěřil, že by to mohl přežít. 

Já...já nejsem příbuzná, ale ...ale musím to vědět. Prosím vás..Jména vám bohužel neprozradím slečno. Ani jeden z nich u sebe neměl žádné doklady, takže vůbec netuším, co jsou tito dva mladíci zač. Těžce zraněný už je na cestě do nemocnice, u toho druhého je zřejmě bratr, jsou hned v té druhé sanitce za vámi.  Víc nevím, pokračil rameny a opětoval mi úsměv, jenž se mi rozlil ve tváři.

" Moc vám děkuju ", pane....Jmenuji se Derrick Conelly, těší mě. Já jsem Catherine Davisová, přijala jsem jeho nabízenou ruku. Ještě jednou vám děkuju pane Conelly. Nemáte vůbec zač, slečno Davisová, mrkl na mě a se stálým úsměvem ve tváři rychle popíchal za svými lidmi. 

Zamířil jsem k sanitce a vydechla jsem potlačovanou úlevou, když sem otevřela zadní dvířka. Randy seděl na lůžku a povídal si s Michaelem.  Teda tys nám ale dal !, zvýšila jsem hlas, když sem viděla, že nějak vážněji zraněný není. Nebyl u něj přítomen ani lékař. Ruku měl od lokte ovázanou a a na čele měl obrovskou náplast. To se dělá takhle zmizet, ještě k tomu v autě a nic nám neříct?! Víš jaký jsme o tebe měli strach? Zodpovědnost ti nic neříká viď? 

" Kate ", prosímtě už nekřič , prosil a zacpával si přitom uši. Před chvílí jsem tohle stejné slyšel od Michaela. Brácha se nezdá, ale zařvat umí pořádně teda, hodil na něj ukřivděný pohled, ale zároveň mu úsměv hrál a rtech.

Nemrač se bráško, omlouvám se, vím, že jsi měl strach, proto si tak křičel. Zasloužil sis to, usmíval se Michael křečovitě, ale neměl sem na tebe tak křičet. Už jsem jako Joseph...

To přece není pravda Michaeli, to už nikdy neříkej. Vždyť tě znám. Ještě jsem tě nikdy takhle řvát neslyšel. Když si viděl jak mě ošetřuje lékař nebyl si naštvaný, ale vystrašený. Strach je to jediné co jsem viděl. Tak už nikdy neříkej, že jsi jako Joseph.. Mám tě rád bráško, objal Michaela kolem ramen. Já tebe taky Randy...já taky...

S úsměvem sem sledovala bezmeznou sourozeneckou lásku, kterou jsem jako jedináček nikdy nepoznala. Randy měl pravdu. Michael byl hodně vystrašený. On se snad neuměl ani pořádně naštvat. I když někdy se dokáže pořádně nafouknout,vzpoměla jsem si a na rtech se mi opět rozléval úsměv. Jak si jen může myslet, že je jako jeho otec? Tyran, který neví co znamená mít rád? Ale možná se mýlím. Joseph Jackson je sice tvrdý zásadový muž, ale svou rodinu milovat musí. Někde hodně hluboko v očích občas zahlédnu plamínky jaké mívá v očích Michael. Ale to nemění nic na tom, že se chová stále tak nemožně. Proč ten člověk nedokáže ukázat, že má city? Bylo by všechno mnohem jednodušší. 

Sedla jsem si na lůžko vedle Randyho a objala jsem ho. Promiň.. Ne, neomlouvej se Kate, Michael má pravdu zasloužil jsem si to. Já vím, neměl sem tak prudce jednat, ale po tom co mi řekla La Toya, pochopte to, řekl Randy se slzami v očích. Musel jsem za ním vyrazit. Já... chtěl jsem si to s ním vyříkat. Chtěl sem ho....

Tak jak se vede našemu pacientovi?, ozval se za námi hluboký mužský hlas. Postarší muž v bílém plášti si Randyho zvědavě prohlížel. Vidím, že už je to lepší pane Jacksone. Pohled zaměřil na mě a Michaela. Neměl by být teď moc rozrušován do hlavy se teda uhodil pořádně. Oba jsme zrudly jako rajčata. On nás určitě slyšel, napadlo mě. 

No pane Jacksone ošetřen jste sice byl, ale pro jistotu vás odvezeme do nemocnice na další nutná vyšetření. Můžeme odjet hned? Ano jistě, můžeme, ale opravdu mi vůbec nic není, ujišťoval ho, bylo vidět, že by se nejraději někam schoval.Lékař byl již na odchodu, ale najednou se otočil. Málem bych zapomněl. Díky vaší pomociten mladík žije. Měl obrovské štěstí, že jste u něj byl, usmál se na něho a odešel ze sanitky. 

S Michaelem jsme ani nedutali jen naše vykulené oči nás prozradili. No nekoukejte se na mě tak, řekl Randy křečovitě. Místo, abych toho bastarda zabil, zachránil jsem mu život....